Maryje doblogovala z Emeriky a pokračuje z CZECH;-)

Balím to tu

2009-08-04T19:58:00.003+02:00

Když člověk prožívá náročné životní situace, vyhrocené, nepříjemné, plné emocí, nepochopení, rozhořčení, omylů, nesmyslů, hádky, pře, nesouhlasy a jiné nelibé věci, je o čem psát.
Má to nádech expresivna a převahu subjektivna.
To samé platí o cestovatelských zážitcích; zažíváme nové, nepoznané, zajímavé, vzrušující, drobně komplikované životní situace, se kterými se vyrovnáváme po svém a leckdy svérázně, leckdy se sebezapřením, leckdy i s překvapivě chladnou a klidnou hlavou.

Ne, že by se mi za poslední dobu něco z toho nestalo. Cestuju co to dá, dnes mám první, pouze svůj, volný den někdy tak od půli června. Je fajn mít co dělat, ale i odpočívat se musí. Stejně tak jsem zažila dost nepříjemné situace o kterých ale z mnoha důvodů nebudu a nemůžu psát.

A co když je člověk šťastný? O tom se nedá psát donekonečna. Jednak to raději prožívám, jednak jsou to vesměs stále ty samé pocity, jen různě intenzivní. V neposlední řadě se tyto zážitky dají označit za více či méně soukromé až intimní:-)

Co s tím? Otevřu blog zase až někam pojedu. Mám v merku Benelux, ale nejdřív jsem si slíbila, že udělám alespoň toho bakaláře;-) Ono to stejně může být jinak...třeba můj další blog bude svatební:-D
Amerika byla velikým tematem a je načase ho, po roce a kousku, uzavřít.

Zavírám ho šťastná, spokojená, s úžasným přítelem a ještě báječnějšími přáteli po boku. Ve škole jsem spokojená, tábor se nám povedl, roveři šlapou, plány jsou a zbytkem se nechám překvapit.

Mávám na rozloučenou!!
...A široce se usmívám.

Prázdniny

2009-06-23T10:20:00.002+02:00

Mám už nějaký ten den. Rozložení předmětů a zkoušek na ZČU má zajímavý model, tedy asi tak, že v ZS se člověk probudí děsně brzy, pak lítá z budovy do budovy a domů se vrátí děsně pozdě a padne akorát tak na postel a za vlast. Náročný je ten zimní semestr...i co se zkoušek týče. Letos jsem jich měla 7, příští rok mě jich čeká 6...a každá z těch 6ti daleko horší než těch původních 7 dohormady. Zato LS je dobrý. Teď jsem měla 2 zkoušky, takže od začátku června se flákám:-) A příští LS mě sie čekají 4, ale všechno bude a pude:-))

Flákám se táborovými přípravami, nic nečtu (nic povinnýho), dny proplouvám tak nějak jak se mi zrovna chce. Mor je seriál How I met your mother. Učím se vařit nové omáčky a guláš dlouho nechci ani vidět. Zítra KONEČNĚ jedu do Prahy za Kikou.... i když z původního minulého týdne a původně přespávacího výletu se stal výlet celodenní s večerní cestou na západ. Nevadí. Proč by mělo, hlavně že ji uvidíííím:-) No a dnes večer v Plzni ještě stihnu MOA poradu (poslední před letním kurzem, juhů) a přespání u slečny Bc. Zou. Za dva roky třeba taky budu Bc. Méďa. Bc. Marie. Zní to... zní to tak akorát k ničemu, takže si to stejně nikam psát nebudu. :-D

Není to špatný, mít volno, ale dopředu se děsim příštího roku. Děsim i těšim. Těším se, jak zase věci dostanou nějaký řád a jakž takž pravidelnost. Tu mám celkem ráda. Nikoli stereotyp, ovšem. Ale nejdřív teda ty prázdniny. Páááánejo. Až jednou fakt budu makáč a nebudou žádný velký prázdniny... To je trochu děsivá představa.
Nekonec je teda dobře, že mi to studium potrvá tak dlouho:-D

A taky fotky?

2009-06-04T19:41:00.007+02:00

Jsem nově ostříhaná!

A byla jsem sportovat! Na kole jsou nejlepší pivní zastávky:-D

V okolí Staňkova roste hodně narcisek. Hezký kytky. Skoro jako já:-)))

No, a tohle byl pokus o koláč. nakonec z toho byly 3 a ještě nějaky prďolové dezetrové.

Chcete nový článek?

2009-06-04T19:32:00.003+02:00

Ok!
:-D

Poslouchám Dandy Warhols- "Bohemian Like You" a mám chuť říct whoooooooooooooohooooo.
Asi tak na všechno, co se poslední dobou děje.
Od úterka jsem dokončila sběratelskou kolekci letního semstru, poslední podpis je tam, v tom malým modrým sešítku a je to bezva pocit.
Horší to mají ti, co ještě drtí....a svými nervozitami drtí i všechny kolem. Nejlepší je čekání na chodbě před zkouškou:-D
Nicméně, whooohooo a jedeme dál.
Přemýšlela jsem, co s načatým volnem. Pár dvouhodin mi zabralo sestavování rozvrhu. Sranda, když se tam člověk nemůže dostat, a pak, když mi to zahlásí: Tento předmět si nesmíte zapsat, protože byste překročil možnou hranici předmětů. Whoooohoooo- příští rok buzde drsnější, ale těším se na něj.
Budu nadávat, až mě missis Vejvodová vykáže z morfologie a paní Vejvodová si zaťuká při syntaxi na čelíčko. To mi zamrzne úsměv.

Ale pro teď- yeah!

Volníčko, prázdninky, přípravičky na táboreček. A potkávání přátel! Paráda. (Výzva Sedmikrásce: Funguje ti ten mobil nebo? Nebo kam se mohu obrátit, které sekretářce volat o zamluvení termínu?)
A koho ještě uvidím? V pondělí odpolouvám nach Kynšperkov a okolí:-)

Ou jééé!

Zítra

2009-05-20T08:39:00.002+02:00

Tak. (nemá se začínat slovem tak)
Tak zítra mám první zkoušku.
Bude dobrá. A tím dobrá myslím dobrá jako nejhůř DOBRÁ! (další stupně neexistují stejně jako další termín takže je tu varianta dobrá a dobře dobrá a v nejhorším dobrá, dobrá a nelezte mi na oči:-))
Zázrak, štěstí a všechny zaťatý pěsti mi můžou přinést i velmi dobrou známku.
Na výborně se naučím někdy jindy. Až nebudu v jednom týdnu honit zápopčty, seminárky, opilé učitele a lelky.

Jako ta kráááááva

2009-05-11T17:54:00.003+02:00

To jsem se zase jednou vytočila. Až extrémě, řekla bych. Možná neúměrně situaci. Pozitivní je, že o tom vlastně nikdo neví (a nemusel vědět), páč se to odehrávalo uvnitř mě samé. Teda Honzíkovi přišla sms a něco málo tuší i Vojta z další sms, ale jinak nikdo. Jen Marie a její pocit bezmocnosti.
Ach, ta krutá bezmoc. Potvora je to.

To je totiž tak: Měla jsem mít dneska referát. Ten referát, kvůli němuž jsem už pana profesora otravovala několikrát, poněvadž mi (nám) ho pořád přesouval na neurčito. Před dvěma týdny jsme se jasně dohodli na dnešní datum. Minulý týden ho potvrdili. Jedna věc v cajku.
Druhá byla horší: kolegyně, se kterými jsem na něm měla spolupracovat, se ukázaly neschopny odepsat na mail, přijít na domluvenou schůzku, a s čím dnes přišly, jakože "je připravené na ten referát", to teda bylo.... málo. A trochu z tématu. Ale pořád jsem si říkala, že to půjde zachránit.

Nicméně kolegyně s jiným referátem před námi si pustily pusy na špacír a neuvěřitelných 90 minut mlely o seriálech a telenovelách. Doprčic, mě nezajímá přesné herecké složení Esmeraldy ani Ordinace v růžové zahradě!!!

Samozřejmě se na nás nedostalo. Jedna z těch dvou, co se mnou měly dělat referát začala dělat držky, že na příští hodinu nemůže a že chce zápočet hned, já byla nafouklá už hodinu z těch ukecanejch tam vepředu a taky z toho nehoráznýho vedra. Ne třída, sauna to byla! Takže on jí dal zápočet za NIC a já musím přijít příště a zachraňovat tam před 20ti páry očí situaci a dělat, že všechno je ok. Není a nebude a já jsem pěkně vytočená. Sakra. To je fér. Nechodila na hodiny, neudělala nic a má podpis.

Bohužel, a to je velice politováníhodné, v tomto měsíci květnu jde hlavně o ty podpisy, o ty především. A ještě dva týdny o ně půjde a já teď musím přemýšlet, kam a jak to všechno přešoupu.

Ovšem v červnu to bude dobrý. Červen bude potkávací;-)

Dnes je 9.5. 2009

2009-05-09T11:20:00.005+02:00

Poslední dva měsíce mě stále trápí "noční můry". Nevím, jestli to jsou noční můry v pravém slova smyslu (takovéto jak vás někdo honí a vy nemůžete utéct, nebo jak se člověk někam propadá, a padá tak, až sebou ve spánku cukne a probudí ho to). Každý má svoje noční můry, stejně jako strachy a obavy a zážitky. Az mých zážitků se staly ty sny. Amérika. Je to totiž přesně dva roky (DVA??? WOW....dost dlouho už...), co jsem si to štrádovala nasupená jako Etna a Stromboli dohromady a zkratkovitě zalítla do Student Agency s tím, že "rozhodně, okamžitě chci odjet pryč!" zamávalo se kouzelným proutkem a stalo se.

Jenže se mi to teď vrací ve snech- moje americké působení. Pořád se mi vrací situace, kdy se něco nepovedlo, kdy bylo něco špatně, kdy jsem se třeba já zachovala blbě (ale v tu dobu jsem si samozřejmě říkala, že já jsem ta, kdo to ví nejlíp, ta, kdo tomu rozumí a další pitominy, které akorát přinesly spoustu ještě pitomějších nedorozumění.). Klasicky se vrátilo ono slavné a nikým nemilované KDYBY.

Moje sny jsou ho plné. Kdybyh udělala tohle, kdyby se nestalo támhleto. Zdá se mi to téměř každou noc. Vyjma těch, kdy padnu jako podťatá a nevím o sobě až do příchodu dělníků, co stále ještě nantřeli ten bláznivej panelák. Dneska se mi zase zdála historka o Bahamách. A ve snu jsem si říkala, že kdybych jen maličko ohla záda a slevila ze svojí tvrdohlavoti, mohlo to být všechno jinak.

Jo, jinak, ale až moc jinak. Po tomhle jiném scénaři se taky ale zdají jiné důsledky. Dejme tomu, že bych tam jela. Pak bych ale neodjela z USA dřív, což by znamenalo, že bych nikdy nebyla s Honzou, protže by se tak vynechal zlomový moment- vandr do Slavkovskýho lesa a ani ten tábor by se nekonal.... Kdyby a aby a coby.

A tohle je dost schizofrenní. Chtěla jsem napsat že nevím, proč se to děje, ale to bych asi lehce kecala. Tuším to.
Blíží se zkouškové a semestr finišuje. Jestli se probiju přes následující dva týdny, mám to de facto v kapse. Skoro. Skoro:-) A s tím přichází zjišťování, že nemám ještě tuhle seminárku a tenhle úkol a že teď píšu test a do ČT musím přečíst knihu a pak další test a pak už hned zkouška. Do toho se mi po delší době zaplnily víkendy tak, že ani nestíhám jet na divoký západ- domů.

Minulý týden byl ObRok, teď máme závody (jedu tam AŽ večer:-), příští týden přípravný MOA víkend kdesi v hlubinách Šumavy, a protože toto je slušný blog, nemůžu ani napsat kde:-D. Tento víkend mi nabourává učební schéma asi nejvíc, bo po něm následuje zkouška, a já se asi zase dám na třítýdenní kurz modlení, abych to nějak doklepala.

Jejej, to toho je:-)

Ale asi lepší nabitější program než nudný. Nějak SE TO zvládne, to se ví:-)

Jo a zdravim všechny ty, co i přes moje psací výpadky stále občas chodí mrknout na to, co je u Marie nového. Chtěla bych vám slíbit, že články budou. Všechno bude. Fotky a tak. Červen se oproti květnu rýsuje vesměs volný (zase až moc volný, ach jo), takže asi budu psát:-)

(S)Mějte se!

Mail tatkovi

2009-04-01T22:51:00.002+02:00

Ahoj ahoj!

Tak to vypada, ze nez prijde nova simka budu s tebou fungovat po mailu...pres tyden totiz nevim, jak ses v praci a nechci rusit, mas jiste dosty svy prace:-)))

Mam totiz v telefonu jen 15 Kc (omylem jsem nekomu volala, a vzalo mi to celych velkych 10 Kc:-D ). Nicmene, ono to asi ted uz nejak zvladnem, dokud muzu prozvonit, abys zavolal zpet, je to ok.

Psali jsme vcera test, a teda zrovna bylo venku tak krasne a ja se musela ucit...a vubec me to nebavilo a moc mi to do hlavy nelezlo, ale ukazalo se, ze i mala priprava je dobra, a ze chodit na prednasky se vyplati, takze ve vysledku jsem to dala na plnej pocet- 10b. z 10. Jsem spokojena. I kdyz jsem teda jednu otazku opsala od sousedky, to se priznam hned;-)

Zitra jedu do Stankova (tesim se, tam je to takovy v pohode, ze si clovek i odpocine...navic uz tam funguju uplne samostatne, takze minulej vikend se stalo, te tatka a Honzik oba jeli na ping pong, mamka jela za babi a ja tam zustala cely den sama. Tak jsem pekne vysala, vytrela, vyprala tri pracky pradla a prevlikla postele a jeste si stihla precist knizku a pozor- UPECT BABOVKU!!! To je vykon, co?:-)) ). A prislo mi to fajn, vis, nikdo mi nestal za zadama, mohla jsem si vsechno v klidu udelat...trochu sneci tempo, ale co by ne...jen teda jsem se musela smat protoze jsem si pripadala vazne jako poslusna zenuska- totiz to pradlo bylo vesmes Honzikovo (ja tam mela 1 triko a nejaky spodary)...a ta babovka se nakonec povedla...akorat jsem dala do formy moc strouhanky, tak byla na povrchu malicka vrstvicka...a celou dobu jsem se bala, aby se nepripekla, a nakonec tam jeste chvilku mohla bejt...ale sampozrejme vsichni tvrdili, jak jim chutna a ze dobry:-))

Takze tak...pred chvili jsem skoncila s domacimi ukoly na zitra (prekladala jsem spanelskou preambuli do cj, docela prace, jeste ze na seznamu je slovnik... A to nemluvim o tom staroslovenskym textu pred dvema hodinama:-)) Na to uz ale misto netu byly uceny knizky.

Zitra teda jedeme do Stankova, cestou se stavime u Honzikovo babi, trochu ji s necim pomoct, a o vikendu mame naplanovany 2 vylety. Jeden do Koutu na Šumavě, je tam takova cca 20km (no, spis mam zase velky oci a je to se zavrenyma ocima tak 10, vazne netusim) trasa pres 3 zriceniny, to by mohlo byt fajn, a v nedeli chceme jet nekam k Linim, pry se tam daji najit zkameneliny. Treba se mi povede nejaka najit a ja ti ji prinesu. Suvenyr z cest:-))

A ted uz jdu na kute. Jo, tati, prijedu pristi tyden, asi ve CT, jeste samozrejme upresnim, ale pocitej se mnou.

Mej se moc hezky! Maruska

A tady je ta babovka. V telefonove kvalite:

Tak souhrnně, část 2.

2009-03-25T09:04:00.008+01:00

A co mám v diáři dál? Drobné drobnosti, velké důležitosti, zkratky, upomínky...

Třeba tu, že přijede Kika (časově to bylo mezi Nezmary a TOPem). A ona vskutku přijela. Oslavily jsme dodatečně moje narozeniny a dlouho, předlouho jsme si povídaly. Mile, upřímně, zvídavě, tak, jak to umíme. Dlouhá doba uplynula od našeho posledního setkání. Pro některé důležitosti bych si přála bydlet v Praze. Třeba pro kafíčka a rozhovory s Kikou. Je to tak 40 na 40 (40 procent blízkých je v okolí Plzně, nebo se tam pravidelně vyskytuje, to samé platí o Plzni. Zbytek je roztroušen všude možně...Bude OBRok! Hodně lidí uvidím, s hodně bych se chtěla seznámit:-) Smělé to plány, že?

Překvapení následovalo pár dní poté, na TOPu. Už dva roky salooňákům slibuju svoji účast tam. Jednou do toho vlezla jiná akce, jindý jiný světadíl, ale ľetos jsem byla rozhodnutá slovu dostát. Program mě sice maličko vyděsil (detektivky, temné gangstersky, tíživé dokumenty...) ale lákalo mě vidět Světlušku, Okouna, Kačera, ketrý mě vyměnil za frisbee... Nakonec to byl dost pohodový víkend. Akorát jsme si z něj kromě těžkých hlav odnášeli všichni i proleženiny (prosezeniny) 3. stupně:-) Se Světluškou jsme si udělali luxusní gaučík, přinesl k tomu i deku a sušenky, paráda. NAkonec jsme většinu času strávila v dokumentárním sále (všechnu). Dost mě rozhodil film Klass o šikaně. Hodně dost. A dostala jsem i dáreček k narozeninám- čokoládového Méďu a přáníčko! Jů já se mám (měla)! To největší překvapení však přišlo v plesových šatičkách...KIKA! Kdo by se nadál, že se tak brzy uvidíme. Cestu z plesu vzala do Prahy přes Hradec a nakonec jsme jí ukecali, aby spala do rána. Cesta zpět tak byla o sto milionů příjemnější:-) Ještě bych mohla vysvětlit, co to TOP je... v podstatě skoro 24hodinové promítání filmů ve dvou sálech. Náročná to věc.

A pak hned začal LS, zamtený, jako obvykle, se spoustou chození na studijní a ujasňování si co a jak. Tenhle semestr asi přečtu hodně knížek. Už jsem zvládla asi 6 a od včera jsem pohroužena do Egona Hostovského: Cizinec hledá byt. On nám to pan Staněk vylíčil tak, že u toho vykouříme minimálně spoustu karbiček cigaret, nebo pokud nekouříme, tak u toho budeme věčně ožralí. Což vzbudilo mou zvědavost a hned jsem běžela do knihovny:-)) A zatím, jsem před půlkou, je to pěkně čtivé. Trochu záhadné. A rozhodně nemám pocit, že bych musela exnout ten rum ze skříně:-D On pan Staněk je zajímavá osoba... málo chodí na semináře (byla tam zatím 1 ze 4), když už přijde a přijde včas a od správný učebny, mluví na nás většinu času francouzsky a stejně nás hned posílá domů... A to nemluvě o... Zajímavý pán. Trochu mě ta zkouška s ním děsí.

Na bytě nám vyměňovali okna a to teda taky bylo něco. Bordel, sprostí dělníci, co neví, kam dřív s očima. Měli jsme s tím trochu problém, nebyl kdo by tu mohl být a zachránil nás Honzík. Jeden den tu s dělníky byl místo nás. Teď dělají fasádu a já už ty vrtačky slyším i ve spaní:-)

A když jsem u toho Honzíka... tak on jsou moje víkendy. Staňkov a okolí. Co jsme dělali? To publikovatelné jsou třeba sobotní ping-pongové zápasy (fandím:-), nebo výlety do okolí, zajeli jsme si tuhle do Domažlic (čemuž se teda všichni doma divili, proč zrovna chci tam, ale já tam naposledy a poprvé byla v sedmé třídě na jeden půlden a to jen na náměstí). Tak jsme je prolítli, dali si pizzu, vystoupali na vtrný Vavřineček, koupili kytičku, a zase jeli domů. Pěkný půlden. Večer pak byl sraz s našimi kamarády, a odtud si nesu veliké ponaučení do budoucna, tedy, že už nedávám debilní otázky cizím lidem. Taky jsme byli s jeho bratrem a BArčou lovit nějaké ty krabičky plné věcí, co se válejí všude po republice...kešky, nebo jak se to píše. Žádnou jsem nenašla:-( Ale jedna z vesnic, kudy jsme šli, měla echt komunistický uvítací nápis:

Málo jsem se nasmála:-))

No, a teď aktuálně jsme v neděli byli na pivě s Okounem a pak i s Digim a Hejkym. Původní plán byla vinárna Hrozen, kde ale mají v neděle zavřeno. Další cíl bylo najít COKOLI otevřeného, což se jevilo jako nedělní nereálný plán. Skončili jsme v nekuřáckém PUBu, kde nás navíc vystopoval Digi, tak to nakonec bylo místo ve třech v pěti. A dobré to bylo. A prý je Okoun nějak vysoký:-D

Tak asi tak...ještě se stalo samozřejmě víc věcí, třeba ten starý, bezdomovsky vypadající pán na přednášce, nebo již zmíněná langoš párty a na ní navazjuící bramborák párty, úklid klubovny a výroba první roverské nástěnky, moje první přednáška na ČVUT, návštěva nedávno otevřené Techmanie (jo, tam to bylo obzvlášť dobrý, hlavně sekce hlavolamy:-)) a další věci, ale to by to sem Maruška musela psát hned:-) Snad příště. Teď už na mě čeká ta snídaně, konečně!:-)

Tak souhrnně, část 1.

2009-03-25T08:25:00.007+01:00

Podívám se diáře. Moment;-)

Supr. A podle blogu taky supr. Jsem to ale psací lenoch, co? Takhle to šidit. Ale teď se budu snažit. Anička Hornička Zoubeček Dušička (nebo jak si to ta holka schizofrení říká) před půldnem přistála v Americe. Pořád mi nebyla schopná říct, kde přesně. Ale bude tam následující 3 týdny hrát s orchestrem (nebo kým vlastně, ona je ohromě hudebně činná) v zábavním parku (minimum času) a vozit se na atrakcích, ZDARMA, (maximum času). Teď by měla mít cca půl třetí ráno (jestli je na správným- východním- pobřeží:-))).

No a to mě maličko inspiruje a připomíná moje psací, americké, období. Škoda v něm nepokračovat. Poslední klouný zápis byl někdy kolem 9. února (COŽE?!?!) a to o koncertě Nezmarů... ortoped a můj zofalý výkřik do tmy se moc nepočítá. Od té doby jsme s Jeníčkem byly ještě několikrát na kultuře. 4. bžezna zase v Holýšově ale na panu Schmitzerovi. elou dobu to bylo nejisté, jestli jako jo, nebo jako ne. Honzík měl jet totiž plesat až do dalekého Brna za "jeho" slečnami z Ústí nad Orlicí, ale ten, kdo měl koupit lístky, je nekoupil. Já zase nevěděla, v jakém přesně budu stavu po Langoš párty (ten večer jsem baly ve stavu naprosto jednoznačném- přežraná!). Ten den navíc Schmitzerovi konkurovala Absinth party pořádaná Martinem, která se však včas posunula o týden dále, a kam jsem nakonec stejně nešla, neboť jsem chtěla být vyypaná na další kulturní super éňo ňůňo zážitek- Národní divadlo! Btw. Schmitzer byl dost vostrej chlápek, zvukaře seřval do kuličky, pořád něo zapomínal, měnil, přeříkával se, vynechával.... zajímalo by mě, nakolik to bylo divadelní vystoupení a nakolik pravda. A zároveň doufám, že to nebyla pravda, jen to divadelní vystoupení, to by na tom byl jinak už vážně blbě.

A teď ta národní lahůdka. Ona tam byla Čertík nedávno a nějakým způsobem zjistila, že až úplně na horu všech hor, těsně pod dtřechou se nacházejí jakási "znevýhodněná místa" jen za pouhých a studentsky báječných 30 Kč. Do Národního! Chápete? 30 Kč!! Hlavně, když už dvě řady pod námi, stále znevýhodněni sloupkem (to bylo tak, že strop podpíraly takové tenké sloupky, přes které nebylo malililililililililinkato vidět, ale vždycky se dalo nahnout a vidělo se zase krásně,a Čejný tam ten sloupek navíc ze svého výhledu navíc vůbec neměl) stály lístky (dle našeho šmíráckého oka) 100 Kč. Měli jsme prostě štěstí. Tedy alespoň v tutom (řekli by plzeňácííí). Původní složení mělo být Ivča, Alča, Honzík a já. Ivča onemocnělo, čímž s eto celé zkomplikovalo, jelikož ona měla lístky a měla ubytovat Alču. Ale pořád jsme doufaly. V tom doufání jsme si s Alčou zajely koupit i lístek na studenta. Tiskli nám ho nadvakrát, kvůli nějakýmu erroru. Rozešly jsme se každá na svoje hodiny, sedím si tam, klídek, a pak mi najednou něco vnuklo, abych se podívala na ten lístek znovu. Šestý smysl nebo co. Datum bylo špatné! Tak znova. NAštěstí slečna byla ochotná. Jenže hned druhý den nastalo velké noční psaní a řešení a komplikování a ulehčování a koumání a vymýšlení a kdesi cosi, z čehož vyplynulo, že Ivča nesmí jet, Alča nemůže jet (nemá kde spát atd.). Nahonem jsme sháněly někoho, ať nepropadnou lístky. Zkusila jsem svůj agitační um zaměřit směrem na icq, kde ale jako napotvoru nebyl snad nikdo z pražáků. Nakonec jsem odlovila do svých sítí Čejnýho. Přemlouvala jsem ho notnou chvíli a ono přemlouvání si i uložila, protože to zároveň bylo vážně dost vtipný. Síla Národního (nebyl tam ještě nikdy) a síla třicetikoruny ho na nakonec zlomila (byť to znamenalo jet do Veselí v obleku a jít do ND s krosnou). Balet málem ne. Ještě se nám povelo odlovit Žábu a bylo to. Představení to bylo krásný. Krásné kostýmy, dobrá hudba (až mě udivilo, kolik toho z Labutího jezera znám!). Vida, vlastně, to představení bylo Labutí jezero (balet) od P.I. Čajkovského. Na to, že to mělo přes tři hodiny to i rychle uteklo a dalo se to pochopit, jen ke konci první půlky byl nějaký bál a oni tančili (překvapivě), ale zatančili to, uklonili se, a zase začali tančit to stejné, pak po jednom, pak hromadně, a zase po jednom, až jsem se úplně začala ztrácet, o čem to teda vlastně tančí. Tuhle část jsem vážně moc nepochopila. Trochu jsem se děsila druhé, jelikož jsme všichni měli ohromnou žízeň, ale ta utekla neuvěřitelně rychle (na to, že doba trvání byla shodná s tou první). Párkrát kmitli nohama a byl konec:-) Sešli jsme s národního nebe (a to skoro fakt jo, když jsme šli nahoru a pořád stoupali a pořád zatáčeli a zase stoupali...ááá galerie...konečně...neee...to není naše! A zase stoupali...:-)) )a dali se téměř na zběsilé úprky na tramvaje (Žabka měla hlad, Čejný musel chytnout vlak a my měli žízeň). Zakončili jsme to s Honzíkem na pivíčku, druhém, třetím a dopodrobna to celé znalecky rozebrali. Vřeje doporučuju!

A na závěr první, tak trochu kulturní části přidám malý zážitek, za který mi Honzík poděkuje:-D

Sedíme v tom divadle, čekáme na začátek, očumujeme lidi. Přišla paní s programem a ptá se, jestli někdo chce. V tom se Honzík vymrští a zavolá: "Já bych si vzal!" Paní: "Tak padesát korun!" A Honzík:" Tak bych si nevzal..." Což u nás vyvolalo okamžitou, očekávanou reakci: smích. U paní pak kyselý úsměv, u okolosedících, kterých už tam bylo plno, pobavený úsměv.

Mimochodem, věděli jste, že i v Národním se prodávají lístky "na stojáka"? Byly za námi, a bylo jich dost.

Sokolovsko-kynšperský víkend

2009-03-22T17:15:00.003+01:00

Jen ve zkratce aby všichni uctiví čtenáři tohoto blogu tak trochu tušili, cože se se mnou za poslední víkend dělo a rovnou i zkusím přislíbit, že v brzkém budoucnu přibyde nějaký prima článeček o tom, co se mnou v době více či méně minulé bylo.

Ono se toho neděje málo, ba naopak, ale díky technologii facebook většina shrnujeme své bytí do jednoduchých vět, tzv. statusu typu Maruška: bla bla bla... A odtud tedy čerpáme informace o sobě navzájem. Je fajn to mít všechno takhle pohormadě, je fajn šmírovat, co kdo dělá, jak se má. Zejména mě baví kategorie Fotky. Přidávejte, moji milí, jen je tam přidávejte. A pak snad i já zase něco přidám:-)

Nicméně, blog mi sice lehce stoná, ale neumírá. To v žádném případě. Psát budu. Vážně. Tak teď pár z toho, co jsem zažila před několika desetihodinami:-)

Honzík se byl slušně pozdravit mou rodinu, což se skládalo z úklidu sokolovského bytu a posléze velké přescelounoctrvající pitky s mým tatínkem. On už má játra vytrébovaný, takže jsme za ním lehce pokulhávali (já asi tak o 40 kilometrů:-) Ale bylo to fajn fajnový, uvolněný, ukecaný, usměvavý a proložené pivíčkem Velvetem. Mňamka to byla. Trochu jsem si říkala, když jsme po páté vyráželi z domu, co si tam do těch deseti budem povídat (jít domů v devět mi přijde jako blbej čas). Chyba! Ve dvanáct jsme se teda jakože začali zvedat s udivenými pohledy, kdo že nám to ukradl ten čas. Fakt supr. Mám radost z těch mých "chlapů":-))

Sobota byla procházková. Ráno jedna velká, navečer jakbysmet. Doplněné focením všeho možného i nemožného. Taky jsme hodně spinkali. Nebo odpočívali nebo jak to mám správně nazvat:-) A hlavně jsme v poledne změnili lokalitu na Kynšperk. Večerní program v podobě Čertíka nám nečekaně vybouchl a tak jsme snad poprvé, co jsme spolu, zasedli k TV na "megafilm" od osmi. Mega mě z toho bolel bok:-)

A neděle? NÁVŠTĚVA U PAMPE!! Představila nám svého přítele a svou kamarádku angínu. Zase. Jéje:-( No, moc jim to sluší, co k tomu říct.

A teď se chystáme na rande s dvoumetrovým Okounem. Ale o tom až pak;-)

Moc kecám

2009-03-08T19:49:00.002+01:00

Někdy více než je zdrávo, a více, než by bylo příjemné všem zúčastněným.
Taky mám blbý otázky.
A vůbec nejhorší je, že nezřídka překročím slušnou mez a zabrousím do pomyslných tabu témat, o kterých "se nemluví". Nemluví. Ne na veřejných místech s téměř cizími lidmi.
A ani s bejvalkama se takovýhle věci nerozebírají...

Musím si už vážně začít dávat bacha na pusu.
Nechci znova zažít včerejší večerní serenádu. A ranní výčitky nepřeju vskutku nikomu.

Kontrola u ortopeda

2009-02-18T20:07:00.002+01:00

Původně po sérii fotek v předešlém zápisu měl následovat jiný článek: o tom, jak mě v knihovně zastavil jakýsi mladík (no, zastavil, vyběhl za mnou na chodbu a seběhl půlku schodů, aby mě zastihl), nejdřív se pokoušel nezávazně konverzovat stylem: " Kde je Mozartova ulice?" a pak na mě vybalil, že by rád na mě kontakt, mail nebo telefon... A jak jsem se cítila divně a trochu potěšeně, že je o mě zájem, a že si mě někdo všimne jen když čekám frontu u knihovnického pultu, až mi odpípá tu nálož poezie do předmětů na letní semsetr.

Ale o tom to nebude...

Rutinní kontrola po třech měsících. Tak, jak se to dělává. Koleno už dávno nebolí, jen občas se připomene, jdu-li ze schodů. Proto ho na schodové disciplině trénuju často. A i tak, po pár metrech se zase rozchodí, rozhýbe, tlak v koleni zmizí a ta nepatrná bolest- už o ní dávno nevím. Jindy žádné potíže nemívám. Ani nejmenší.
A přesto- pan doktor nebyl spokojen. Ba co víc, čeká mě v pondělí dvojitý rentgen. Proč? Vždyť nebolí!! A další série prášků. Přesně těch tabletek, co jsou tak veliké, co by měli brát důchodci a ne dvacetiletý slečny. Těch tabletek, po kterých se mi chce tolik spát. Co jen budu dělat?

A to jsem si ještě nedávno říkala, jak se mám fajn, jak mě nic netrápí, a že nemám co na blog psát, protože v mém světě plném šťastné euforie je všechno až moc prima na to, abych se tím bezostyšně chlubila na blog. Líp se přeci čtou cizí problémy, nebo?

Hm... poslední týden nad sebou pochybuju opravdu hodně. Studuju češtinu a na vedlejší sloup jsem se kvůli svojí hrdosti vykašlala. Vykašlala- dočasně. Prvák mám splněný a uznaný. Ale pochybuju, že bych naskočila do vlaku, od něhož vidím jen koncová světla- a to hodně matně. Mluvím víc anglicky než německy, ale fakulta seznala mou angličtinu za nedostatečnou. Německy se učím x let, a přesto jsem žabař, lepl co neposkládá pořádně vedlejší větu, a když, tak musí dlouze přemýšlet. Nechci dělat předměty., co nemají smysl- a němčina je jich plná. Navíc (a to je překvapivé, že) v němčině:-)
Česky alespoň umím...a i když zase většina je téměř k ničemu, alespoň umím naformulovat větu. Skoro bezchybně:-)

Řeším proto ne bakaláře- toho stejně dělám pouze z češtiny, ale co bude dál. Ztratila jsem dva roky. Jeden vlastní vinou, druhý zčásti nevlastní. Už i na mě doléhají ozvuky byrokracie. Vždycky jsem chtěla být paní učitelkou. Navzdory odrazování všech učitelek, které ke mě byly tak vlídné, ale na druhou stranu mi rázně "doporučovaly" dělat cokoli jiného, Učitelství prý zabije část mého já. Já to naopak beru jako velkou výzvu. Zvolila jsem si cílovou skupinu, s níž pracuji od svých 16- střední školu. Přijde mi to jako logické vyústění mého působení ve skautu. No jo, ale vezmou mě? Černou ovci fakulty, co nedělá vedleší sloup, jehož znalost se předpokládá? Smutné je, že o tom tady na ZČU rozhodují SCIO testy...ba co víc, že pro letošek navíc třeba vůbec neotevírají angličtinu pro SŠ (jediná kombinace, kterou bych chtěla s češtinou...).
Kam půjdu? Do Prahy? Tam je nával jako blázen. Na Jihočeské univerzitě raději tyto obory nemají vůbec...

Prozatím jsem to maličko odložila na neurčito, tyhle zdánlivě beznadějné předstay mě trápí asi předčasně. Ale přesto- říkám si, že pokud o to opravdu tak stojím, musím s tím něco dělat už teď. Nesedět s rukama v klíně a nečekat, že se na mě usmějí a poděkují mi, že se na tam vůbec hlásím. Takových nás je tisíc...

A pak, ve svých myšlenkách zacházím ještě dál: co takhle magistra úplně z jiné sféry- neučitelské? Ale co? A je něco takového? Často je to navazující.... Hnacím motorem těchto smělostí je fakt, že se v budoucnu nechci cítit zas tak blbě. Plat stavaře a plat učitelky je neporovnatelný. A já jsem ta mínusová, já. Sice umím vystačit s málem, ale chtěla bych jednou svým dětem dopřát víc, nechci celý život na něco šetřit.

Tak mám to risknout? Mám se vzdát svého snu, který se mi rozplývá víc a víc každým dnem? To je těžké říct. Právě čtu publikaci o šikaně (pod vlivem filmu Klass z TOPu) a zvedá se mi z toho žaludek. Jak jsou ty "děti" zlý, jak moc si umí ubližovat... A říkám si, jak proti tomu může pedagog bojovat? A jsem natolik schopná to rozpoznat? Kdy je to škádlení a kdy je to vážné? A co když si proti mě postaví hlavu pár sígrů, se kterými nehnu? Jim pětky nebudou vadit, vysmějí se mi leda do obličeje. Co s nimi? Bohužel šikana je v dnešní době téma "altuální" (avšak je nutno přiznat, že tu vždy byla)...

Mám asi existenční krizi. Ztratil se mi totiž cíl. Každý vždycky potřebujeme nějaký cíl, smysl, za kterým jdeme, pro který děláme maximum, něco, čeho chceme dosáhnout a v momentě, kdy to máme na dosah, si stanovujeme nový, aby zase bylo za čím jít, pro co žít.
A ten já teď trochu postrádám. Dám tomu trochu čas. Pak se uvidí. Mezitím se budu věnovat své bolístce- kolínku. Mimochodem- nešel by se mnou někdo plavat? Pan doktor totiž povídal...

Obrázky posledních dní

2009-02-10T14:20:00.005+01:00

Slavili jsme, plesali, maličko uklízeli, výletničili na jednu stranu k romantické chatě a na druhou stranu za Jiráskovou Lucernou, a aby toho nebylo málo, rozšířovali jsme si hudební obzory na koncertě Nezmarů.

My se zkrátka máááááááááááááááááááááme (rádi:-))

Nejsem ve své pisatelské kůži

2009-02-05T14:06:00.002+01:00

Něco se děje, něco, proč nemůžu psát, ale ono se to vrátí (doufám).
Lehká tvůrčí krize, ačkoli námětů mám kolem sebe dost a dost:

- víno ve stylu "musíme-si-promluvit"... lidi jsou v tomhle děsný. Když už se zdá všechno ok, vytáhne se podpásovka a bum! Všechno je zase špatně. A ne že mi zase bude můj článek otloukat o hlavu!!! ... no, ale teď už snad to vypadá, že jsme i něco pochopili, takže s úsměvem a zvesela do nové etapy.

- letos opravdu veliká spousta narozeninových přání a dárečků, jako snad ještě nikdy. Možná i díky všem těm informačním kanálům typu ICQ a Facebook, kde balónky a dorty blikají ostošest. A je to fajn, protože i já občas zapomínám, ač bych neměla, a tohle připomenutí vítám.

- dvojitá oslava, která dopadla zdaleka mnohem lépe, než bych bývala doufala. Strašáci už zmizeli do polí a na jejich místě jsou fajn slečny. Pozvánka adresovaná do Ústí se ukázala jako skvělá volba.

- v den dvojoslavy ještě speciální minioslava v realizaci SPZetek, kterýmžto vřele děkuji...a na Jeníčka se zase musím nevěřícně usmát. A to jsem si myslela, že starého psa novým kouskům nelze naučit. LZE! A ti pak překonávají své učitelky.

- včera jsem se potkalaráno se Zou, odpoledne s Vojtou a jeho novou kočkou domácí a navečer s Tomem, Léňou, Martinem, Péťou a Luďou a zjistila, že už to není co bývalo. Vypiju dvě piva a mám dost. Hrůza se mnou :-/

- chystám se na TOP. A věřím, že to top i bude.

- zkouškovým jsem proplula se známkami 2, 1, 1, 1. 1, 2. Nestěžuju si a při vzpomínce na AA, DA a kDLB se musím usmívat.

- a aby toho nebylo málo, o víkendu se jde trsat.

Nestěžuju si;-)

Mgr. Jiří Novotný

2009-01-21T08:57:00.003+01:00

Je třída všech tříd. Nejlepší učitel, s jakým jsem kdy měla tu čest setkat na VŠ. Jeho hodiny jsou svižné, zábavné, zajímá ho náš názor a třebaže by se neshodoval s tím jeho, akceptuje jej. Nezřídka jsem byla svědkem toho, jak si naše postřehy zapisuje na papírek s tím, že tohle ho vlastně nenapadlo, a prezentuje je v jiných třídách.

Jak jsem řekla, vyučuje zdánlivě nudnou látku, ovšem v jeho podání se přistihnete, že vás to začne zajímat a vy chcete vědět víc. Nebazíruje na slovíčkaření. Lepší je náš názor, naše slova, než tupé papouškování vět z knih.

Má ohormě lidský přístup. Už na pohled vidíte dobráka. Na jeho hodiny se vždy těším, a je mi jedno, že začínají třeba v půl osmé ráno. Stojí to za to.

A teď mi vyšel vstříc ještě víc. Kvůli sledu událostí nemám ani pomyšlení na to, že bych se měla učit an poslední zkoušku. Právě jeho předmět. Tak jsem mu napsala, vysvětlila situaci a dnes ráno se zaradovala. Problém byl v tom, že poslední řádný zkouškový termín byl tento týden ve čtvrtek. Další byl zase za týden, ale již opravný, kam se nedalo přihlásit. A on to změnil na řádný zkouškový termín.

Od tohohle člověka se má půlka učitelské obce hodně co učit. Ne-li víc.

Selhání přítele

2009-01-20T00:31:00.003+01:00

je sakra špatná věc.

Moje kamarádka. Moje přítelkyně je v děsným stavu v nemocnci. Celá Plzeň byla dnešní noci na nohou. Okolnosti svedly dohromady Méďu a Digiho a Čerwa a Chosého a Katkáš a hasiče a policii a její rodiče.

Žila takový kousek ode mě a nikdo, NIKDO!!!!!!, jsme si nevšimli, že je něco hodně špatně. Věděla jsem, že něco špatně je, ale přičítala jsem to přílišnému workoholismu, nevyspání, tomu, že nejedla... A ona se zatím trápila. Neskutečným způsobem, a nikdo jsme to nepoznal. Ani rodiče, kteří tušili, ani Žabka, ani já, ani nikdo jiný. Neměla málo přátel- nemá málo přátel samozřejmě myslím- tak jak je sakra možné, že na dno tohohle svrabu se propadá od roku 2007?? A my jsme to nevnímali?

Každý jsme nějaký, a změny nálad jsme připisovali zkrátlka jen dobrým nebo špatným obdobím v životě. Každý je má, jenže ne u každého se takhle vyhortí.

Z černé magie mám strach. To mě děsí. Upřímně, moc děsí. Co ještě objevím? Co se dozvím? A řeknou mi ty blbé sestřičky konečně něco? Vlastním rodičům neřekly nic.

Nejhorší je ta pekelná bezmoc. Jak s ní bojovat? Lze s ní vůbec bojovat? Jsem v tomhle ohledu dostatečně silná?

Dnešní noc se mi podepsala na duši obrovským způsobem- hasičská houkačka, policie, splašená Plzeň, nemocnice.... Bezmoc.

Cítím se starší nejmíň o deset let. Spousta prodělaných telefonátů, smsek,beznadějných výrazů, záchvěvy nadějí...

Takhle nějak vypadá jistojistě peklo. A já teď musím zmobilizovat celé já a všechny kolem. My se o ní postaráme! Musíme!

Marie

2009-01-14T20:54:00.001+01:00

Marie má písničku a má k tulení sklony:-)

Marie - Tomas Klus

Hned začerstva se pochlubím

2009-01-13T20:24:00.003+01:00

Dnes, skoro v pátek třináctého (jasný, v kalendáři píšou úterý, ale zároveň i třináctýho a ono vážně nechybělo moc, aby se to dalo prohlásit smolným pátkem...), jsem složila, dle mého subjektivního a velice zaujatého úhlu pohledu, asi tu nejtěžší zkoušku tohoto semetru. Zkoušku, před kterou jsem před dvěma lety zbaběle prchla do Ameriky. Pan Viktor Viktora, profesor s tunou dalších titulů, děděcček jako z pohádky, největší gentleman v Plzni, kapacita, pan s velkým P ( a teď nemyslím vůbec nic jiného...ale přiznám se, že jsme si s Jendou trochu dělali srandu ve stylu "Viki, ty máš ale péro!" "Ó, děkuji, skvělý postřeh, za jedna!" :-))))

Zkrátka: Z 27 otázek jsem si byla jistá jen a pouze třemi- jistá ve smyslu, že kdybych si to vylosovala, neprolítnu. Nejhorší (a tudíž otázka, kterou si PROSTĚ NEVYLOSUJU:-) byla 7- překladatelství. Nesnáším učení se telefonních seznamů. Kdepak.

Moje předsevzetí bylo nasnadě: Buď budu mít štěstí největší, nebo se MUSÍ pan profesor dobře vyspat. Aktivně jsem tam zase stepovala o půl hodiny dřív a někdo tam nahoře asi vyslyšel mé zoufalé volání ze snu (vstávala jsem totiž ve čtyři ráno, zdálo se mi celou noc o té zkoušce: jak prolítnu, jak nevím, jak se mě pořád ptá na nějakého autora jménem Karel Sudimír Šnajder a já ho neumím zařadit a neznám jeho dílo, a jak mě dusí a zase ten Karel Sudimír...hrozný. Opravdu hrozný.) a pan profesor měl na dvěřích napsáno, že ZK se posunuje o půl hodiny, čili varianta B- chce si přispat:-) Což mi ale ve výsledku moc nepomohlo, protože čekání na chodbě plný nervních studentů není zrovna ideální. Navíc, když já se nervozitou třásla sama jako osika...

Galantní. Usmíval se, okamžitě mi bral bundu a dával ji do skříně na věšák, pak si připravil lístečky a položil je přede mě. Tady dochází k jevu, který se stává jednou, maximálně dvakrát za deset let: Přišla na řadu i moje vysněná varianta A- nehorázný štěstí! Položil je první otázkou nahoru, tou, kterou bych i chtěla. Tak jsem se mu dívala pod ruce, když je rozkládal po stole, kam jí dává. No tomu neuvěříte! Jaká NÁHODA, že zrovna jednička...:-) Aneb pojem NO (Národní obrození) jako takový se vším, co pod to spadá, Thámova a Puchmajerova básnická škola a Josef Dobrovský. A už mi nabízel židli a zdvořile se ptá, smí-li otevřít okno. Dal mi na přípravu bohatě času, ale protože kolega zkoušel nějakou slečnu, která očividně o svém tématu neměla ani páru, bylo mi jí až líto, ale zároveň mě tím svým blekotáním dost vyrušovala, museli jsme se na samotné zkoušení přesunout jinam. A pak to začalo- mluvím, on sedí, poslouchá, usmívá se, já se usmívám, začínám blekotat, maličko tápu, aaa další otázka, právě včas, docela mi to jde, nepřerušuje mě, pár dodatečných otázek, vešměs vím, dkyž nevím dělám že přemýšlím... A pořád se u toho usmívám jako debílek. A taky jsem si všimla, že mluvím takovým zvláštně uklidňujícím t´´onem- jako bych dítěti řikala pohádku. Taky asi maličko neslyší, třikrát jsem mu u Puchmajerovců řekla Šebestiána Hněvkovského a on se mě na něj zeptal počtvrté a počtvrté mě za něj pochválil:-)) Ale stejně můj výkon asi nebyl jistý, tak přišla érie doplňkových otázek, z kterých jsem věděla víc než velký kulový... A zase blekotám a hraju hru na přemýšlení... Nakonec můj čtenářský deník. A ten ho patrně zviklal, že mi dal známku, jakou mi dal. Měla jsem kromě tradičních děl jako Babička, Máj nebo Kytice díla od Rodomila Krameria, Prokopa Šedivého, hodně Jiráska, Ziknunda Wintra a tak... Nahoře v kabinetu mi zase pomohl do kabátu, krásně se na celou dobu usmíval, dal mi index, ale neřekl, co mám...Na chodbě ze mě vypadlo jediné: "Ty vole!!!" Stála tam nějaká slečna, podívala se na mě, pobaveně se zasmála a řekla: "Gratuluju.":-) On mi dal JEDNIČKU!!! Třeba jsem se mu líbila... nebo ho oslnila přeci jen ta četba? Nebo moje precizní německá výslovnost díla Die kritische Versuche? Nevím, a je mi to fuk! JUPÍJOU! Ještě dvakrát a budu naprosto spokojená.

A dneska jsem ještě viděla Okouna, který měl pro mě jednu tajnou zásilku čehosi a se kterým to bylo moc fajn popovídání. Za odměnu jsem se rozmazlila a šla si do knihovny půjčit Fulghamovo Třetí přání (na to se těším moc, šetřím si ho na víkend, až Jeníček bude na ping-pongu:-). Taky jsem si pustila film a v půlce u něj nějakým nedopatřením usnula a probudila mě až Zubčina smska, a já si to pár minut na to šupajdila na další príma popovídání.A dostala jsem zase maličkatý, ale milý dáreček: Mám svoje vlastní trsátko!!! I s uměleckým podpisem. Dnešek je den, který si zaslouží pořádný úsěmev... :-D

Hlavo tupá

2009-01-06T16:59:00.004+01:00

Včera jsem, jen tak ze srandy, zase vyplnila profil na Au-pair world, a asi dvě hodiny jsem strávila vybíráním rodin, kam bych asi tak jela. Laťku jsem měla nastavenou o dost výš než před rokem, přeci jen, když vím, že můžu hlídat dvě děti za 300 dolarů na týden, proč bych hlídala 3 děti za 100 dolarů za týden, že?

Nebudu lhát- lákalo by mě to, zase někam odjet a zkusit to ještě jednou. Naučit se jazyk ještě víc a líp... jezdit s rodinkou na výlety... navíc, ať byla Amerika jakákoli, viděla jsem kus světa..

Bavilo mě to, hrabat se profily a fotkami .. Třeba tohle mohli být "moji" kluci:

Jenže.

Dneska jsem otevřela mail a v něm- se prodžte- 54 ZPRÁV O TOM, ŽE SE JIM LÍBIM, A CHTĚLI BY MĚ!!!

Tady mi došlo, že jsem to přepískla.... Ty rodiny vážně hledají slečnu na hlídání, a já, i když byc jela, je tu několk faktorů, kvůli kterým to nejde:

1. tak... Jeníček samozřejmě:-)

2. rodičiové, kteří by se s tím asi dokázali smířit, ale nemám to srdce jim to udělat znovu... a přátelé, pochopitelně...

3. asi bych už konečně měla doklepat, aspoň do bakaláře, tu školu, když už mě stálo tolik úsilí se na ní vrátit a dělám to znova..

4. tady mě zatím nic dalšího pádnýho nenapadá..:-)

Ale byly to zajímavé návrhy- třeba jedna rodinka z Amsterodamu, dostávala bych 300 dolarů týdně, měla bych každý den od 12-16 volno, taky víkendy, otec navíc pracuje pro časopisy a matka pro módní značku oblečení (=dobré zázemí=hodně cestování a výletů=velmi spokojená Maruška:-))...a poslali mi fotky dětí a dlouhý dopis...je mi líto je odmítat... zrovna Nizozemí, tam jsem si přála jet... A pak další, báječná nabídka do slunné Francie, do Provence..s tím, že už mi pomalu zajištťovali studium v Goethově institutu. Dost z nich rovnou posílalo fotky, kontakty... Ach ach.

Teď na to není doba.

Šetříme totiž s milým na dovolenou, a chceme jet do Tater a na tábor a já tak trochu pomáhám s rovery ve Staňkově, a v létě mě čeká MOA a další věci... nemůžu odjet.... nemůžu. Nejde to.

Tak takhle se cítili ti rozervaní básníci, dramatikové, romantici? To abych začala konečně smolit tu svojí knihu:-D

hrozně poťouchle se usmívááááá

2009-01-06T13:10:00.002+01:00

Ha ha! Cha cha! Chci chi chi! He he he! Ho ho hó!!!

Já tohle miluju. Tohle plánování a zařizování a zjišťování a hledání a mrané hledání a zkoušení nalezení nových cest a psaní a shánění a ptaní se a další ptaní se...Jo, to je moje! A když se věc podaří, bude to BOMBA!!

Ach ta povaha lidská

2009-01-04T20:15:00.003+01:00

Lidi se náramně moc dobře umí dělit s ostatními o svoje problémy a starosti, plakat druhým na ramenech a vůbec si stěžovat na to, jak se jim nedaří a tohle a támhle a kdesi cosi a tak vůbec. To jo, to by nám šlo. Ti, kterým to sdělujeme zase umí perfektně poradit, každý se rázem promění ve vrbičku posluchačku a všichni hladíme a foukáme na bolístku a říkáme, že všechno bude, hlavně že líp, a že to bude brzy, uvidíš Mařenko, všechno bude zase fajn a všechna voda jednou přeteče a Stázina se dostane Kubovi za ženu:-)

Tak.

ALE!!!

Málokdo už umí na druhou stranu jen tak ostatním sdělit, že je vlastně šťastný, že má milujícího přítele a moc fajn kamarády, a že zažil prima Vánoce, a má se tuze moc dobře a pranic ho netrápí, že je tu zkouškový.

A teď dost obecných keců a něco o mě.

Po delším čekání jsem dostala vytoužený mail od Sedmikrásky. Psaly jsme si jich do Ameriky tolik, i dopisů a najednou o sobě půl roku téměř nic nevíme. A kde je Veve? A Zou? A co Pampe? A Čertík? AHÁÁÁ! Ztratily se i z dohledu. Nepotkávám je, nepíšeme si, občas se prozvoníme, výjimečně si napíšeme smsku, a když se za čas náhodou sejdeme v Kynšperku, jsou to moje malé Vánoce. Je mi to líto, ale zároveň se zmůžu jen na pouhé lítostné konstatování, že bývala doba, kdy jsme si byly blízko. Jenže se ptám: znamenají kilometry, že jsme si dál i srdcově, nebo je to jen vzdálenost, která, když se potkáme, stane se rázem minulostí a my si dál budeme pokračovat na své niti přátelství, čas nečas, vzdálenost nevzdálenost? Jako správná optimistka věřím v to druhé. Pravda, sem tam se mi povede se s někým potkat, ale doprčic, už ani s těma Plzeňákama to není valný- Vašek s Džulijet a Radio a Ivuška a Petružka, Hanča, Lenča, Okoun, Digi, Ondrášek... moc lidí, moc dalekých. A další se zašívají v Praze, a další v Hradci a další na severu a jiní na jihu. O Moravě a Slezsku nemluvě. Achich ouvej.

Když mi bylo sladkých 17 a 18, víkend co víkend jsem si jezdila někam do tramtárie a vídala všechny přiměřeně často. A teď, když se posunu kilometricky blíž, jsem zase paradoxně dál... S dětma nezatopíš, sáňky v létě nejezdí.. Co naplat. Chvílemi si říkám, proč se taky někdy někdo sám do sebe neozve? Jenže to mě pak napadne, jestli naopak ti druzí nečekají, že bych se měla ozvat já? Jestli to někdo z vás čte...tak se mi ozvěte, ať máme všichni jasno:-))

No, ale já si teď nemám na co stěžovat:-) Mám fantastickýho Jeníčka, se kterým zažívám skutečnou pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Strávili jsme spolu i Vánoce i Silvestra, bylo jen jedno maličké zataženo, když moje ultralíné já nechtělo jít ven a Jenda chtěl. Asi si do životopisu napíšu, že mi jde perfektně hra na balónek:-) Naštěstí se neumím moc zlobit, moje povaha mi nedovoluje být dlouho naštvaná...kvůli kravině proč taky, a tak za chvilku bylo zase jasno největší. Takže se teď s vámi tímto dělím o svou radost, o svůj úsměv a šťastné srdce. Jen mi do toho schématu vůbec nezapadá ono zmíněné zkouškové- zítra a ve st a čt mám prý nějaké zkoušky a pak zas a zas a sešity jsou kde? V baťochu přece:-)) Jsem lenoch. Odporně šťastnej lenoch.

A stejně: Všechno bude!!! A ze mě bude asi hráčka ping-pongu, protože Ježíšek se napapal vtipné kaše a vyřezal skripta na matiku do tvaru pálky a taky mi jí nadělil. Asi znamení:-) I to pivo a halda dobrot a bezvadné gumičky a voné tyčinky a tři oříšky s dárečky a moje oblíbená vůně a PEANUT BUTTEROVÉ sušenky dovezené kvůli mě z Ameriky a hlavně- naše soukromé fotoalbum, kdy se Jeníček domluvil natajno s mým tátou a tím získal fotky z mého nejranějšího dětství. Takové krásné Vánoce to byly.... A už musím končit, páč zítra píšu tu zkoušku...a odevzdat prázdný papír by bylo lehce trapné:-))

Eh?

2009-01-02T19:14:00.003+01:00

Jsem daleko.
Od věcí, na které jsem byla doposavad zvyklá. Od lidí, které mám ráda.
Jsem blízko.
Věcem novým. Věcem, které neznám, pooodhaluju jejich podstatu a tím jsou zajímavé. Nové situace v novém prostředí. Jsem blízko všem, o kterých jsem dřív neměla ani tušení.

A co z toho je dobře? Lze o to o něčem říci? Zavírám se a otevírám na druhé straně. Jinde. Ale to přeci nemusí nutně znamenat, že by v tom bylo něco špatného. Ale začínají mi chybět.
Ti, na které jsem byla zvyklá si pokračují ve svém životě, který nebyl narušen nijakou událostí. Anebo i já, že bych jen pokračovala v přirozeném situačním vývoji? Přesně tak, jak by to mělo být? No jo, ale dost se mi po tom, co bývalo stýská. Ovšem tady zase nejsem s to opustit šťastné srdce.

Asi se to už tak stává, že jdeme svým životem a občas někam odbočíme, protože v ten moment je to jen o nás. A my to víme, ale přesto je tu spousta vzdychů a stesků a říkání si, že bych asi měla čas od času zavítat zpět na rodnou hroudu. Bohužel mám takový tísnivý pocit, že tím, že jsem byla tak dlouho pryč, jsem si u mnohých dveře zavřela. Někde jsou ještě pootevřené, v nich svítí světýlko naděje. A jsou i tací, kteří mi dávají znát, že za dveřmi je úprostřený stůl a něm několik šálků čaje.

Sedmikrásky, Pampeliškové záhony, Hornový háj s voňavými polštářky, veselé žirafí hrnečky a další a další.
Jo, tak přesně pro ty mám nachystané ty dárky na stole. Dárky, které lempl Ježíšek nebyl schopen doručit. Ani když mu Polštářek napochodoval přímo pod stromeček.
Jak já jsem se styděla a stydím, neskutečný!

100%

2008-12-18T23:34:00.002+01:00

Výbordelně. Ani jsem to nečekala.
Pozn. Věříte taky na kominíkovu moc? Ještě počkám na zítra a pak se teprve rozhodnu. Mám opravdové štěští, nebo kliku jako blázen nebo jsem jen náhodář největší? Zatím těžko říct. Možná., že skutečně funguje ta intuice...
Je to ostatně úplně šumák. Hlavně že to funguje:-))

Vlastně to začalo už v pondělí, kdy jsem nějak proflinkala celé odpoledne a zápočet v úterý tak nějak splácala. Výsldek se zatím neví. Nepřestávám věřit:-) V úterý jsem se prapůvodně chtěla/měla připravovat na zápočty ve čtvrtek a pátek. Nestalo se tak. Ve středu se mi tedy moc nehodila brgáda, ale když už jsem jí slíbila... A tak jsem si řekla, že večer, až přijdu, a napapám se, vrhnu se na to a ještě vstanu ráno. Prdlačky. Volal Honza, že projíždí Plzní a má od 20-21 plonkovou hodinu, tak kdybych náhodou... Naučím se potom, to nebylo těžké rozhodnutí:-) Trochu mi to v té dešťové a posléze sněhové vánici připomínalo ono známé "Za trochu lásky šel bych světa kraj" ... A protože si páneček vybral dost blbou hodinu, táhli jsme se vesele sněhem dál na druhou stranu Plzně. Ale ten koktejl asi stál za to.

Dokodrcala jsem se domů po půl desáté a byla jsem dost zdrchaná. Plácla jsem sebou na postel, a místo učení jsem... no, copak dělají všichni vysokopoškoláci místo učení? Uklízí. správně. A když neuklízí, tak? No? Sledují filmy přece!! Takže jsem si to zapla i já, nastavila budík, co kdyby (samozřejmě mi bylo jasné, že moje ranní predsevzetí skončila někde na zemi ve vločkách sněhu) a tak napůl sledovala a napůl usínala. Najednou zvonil budík (zase mi někdo ukradl hodiny!) a bylo pět. Přeřízeno na půl šestou. V půl šesté prodlouženo o devět minut. A stalo se přesně to, co nemělo- místo odložení jsem zamáčkla vypnutí, takže jsem se probudila v PŮL OSMÉ! Sakra, sakra, sakra. V osm už jsem měla v plánu stepovat před studijním, jelikož většinu předmětů nemám zanesenou v počítači, což se ukázalo jako dost veliký problém. A PRAV začínalo v 9:20. Popadla jsem učení, a zatímco jsem mazala na tramvaj vymýšlela jsem v hlavě alternaivní řešení. Zdrhnu dřív z angliny a tím získám celé 2 hodiny času, kdy pojedu na 300 milion procent a dám to.

Tramvaj nejela!!! Nahoru jo, ale dolu ne. Při čekání jsem v rychlosti louskala Kosmovu kroniku (co kdyby) a lidi se srocovali čím dál víc, až na tom nástupním ostrůvku stálo snad sto. Za dlouho se přikodrcala tramvaj, ale ačkoli bydlím zastávku od konečné, čekalo mě báječné místo na schodech s prsama málem venku (ještě že tam nemá moc co překážet:-)).

Studijní- STAL SE ZÁZRAK!!!!
Neuvěřitelné. Já se toho opravdu dožila. Štípněte mě, jestli to nebyl sen.
Tak zaprvé tam nikdo nebyl. Zadruhé paní byla milá a dokonce mi uměla pomoci s mým problémem. Neslýchané. Okamžitě mi mnou požadované předměty ťukala do počítače, ptala se od kolika a který den, upravenou verzi mi ochotně vyjela na počítači, pomohla mi v hledat v Bibli FPE- zelené brožuře se všemi požadovanými předměty za dobu studia a tím to ještě nekončí! Ukázalo se, nepřekvapivě, že některé předměty jsou plné. Jeden, SČLB by mě asi mrzel, je to moje jediná zkouška na letňák, vlastně je to předmět z druháku, ale já si ho dala dopředu, protože teď bych neměla žádnou zkoušku a příští letňák zase hodně, tak jsem si chtěla trochu ulehčit. Jestli to byla dobrá volba, se teprv ukáže, ale zatím bláhově věřím, že jo, stejně jako že Holub a jeho jazyková mapa světa mi nebudou dělat zas tak veliké problémy....Každopádně, paní když viděla, že se jedná o povinný předmět, okamžitě řekla, že teda kvůli mě navýší kapacitu! No chápete to? Kvůli jedný studentce se bude zvyšovat kapacita předmětu, který je plně obsazen. Já se picnu. A ještě pořád ty zázraky nekončí! Ještě se jednalo o předmět POST, který ale je povinně-volitelný, a ten se nedá jen tak pro nic za nic navýšit, tak že ho budeme muset škrtnout. Už jsem v duchu vytahovala z peněženky 100Kč, ale nakonec se to nerealizovalo, paní zkrátka udělala dva ťuky razítkem a bylo to. A konečně- taky mi dovolila škrtnout si jeden rektorem uznaný předmět, což by se teda už prý taky nemělo...TRALALÁÁÁÁ TRALALÝÝÝ.

Šťastná šňůra pokračovala. PRAV a diktáty. Úplně mi vypadlo, že jsem psali. A rozhodně se mi nechtělo dělat opravu, Vůbec jsem si jí nepřipouštěla. Správný přístup, poněvadž mi s úsměvem podávala diktát, seminární úkol ani nechtěla vidět a celkově byla milá. Aby taky ne- byla jsem jedna z hodně, hodně mála (tak 3,4 z 50), kteří napsali všechny diktáty napoprvé. Bomba. A ještě lepší bylo, že jsem tím získala hodinu volna, na které jsem doháněla DA.

Na angličtině jsem dostala zaslouženou facku a to rovnou z obou stran. Výsledky zkouškového testu. 82% čili za dva celkově. Byla jsem dost naštvaná. Gramatiku, která mi přišla sakra těžká, jsem dala na 92%- absolutně nečekané, modlila jsem za 75% (to byla podmínka úspěšného splnění). Slovíčka jsem podělala vlastní blbostí. U jednoho cvičení jsem místo synonym psala opozita, protože jsem si to špatně přeložila. Trotl na entou. Ztratila jsem tak body, které mi mohly přinést jedničku. Bylo mi to dost líto, ale čím víc jsem soptila, tím víc jsem musela uznat, že mi to patří. Takové hlasité zvolání: MARIE PROBUĎ SE! To, že jsi byla rok někde v tahu z tebe nedělá královnu angličtiny. Předem jsem pokládala tenhle předmět za splněný a věnovala mu minimum. I přípravám na testy. A tady to mám. Boží mlýny vážně melou:-)
Teď už je mi to jedno, hlavní je, že to mám!

Následovaly dvě hodiny, kdy jsem si pečlivě přečetla všechny semináře a poznámky a doufala ve svou docházku a dějepisný základ z gymplu. Zápočet z DA. Bylo nás tam osm. Vtipná situace před testem: Ptá se mě jedna spolužačka z kruhu, jestli jsem nechodila do Varů na gympl. Ano. Že prej si mě pamatuje, že jsem chodila do BG. Hustý. Byla o dva roky níž, já si jí rozhodně nepamatuju. Jsem hvězda, jsem slavná:-)) Do toho se ještě ozvala další slečna, že chodila taky tam, a že měla Šebestovou za třídní. O rok níž. Náhody jak blázen. Test mi nepřišel moc těžký, ale díky za mojí oblibu v dějepisu, bez něj bych to těžko dala. Samé letopočty a otázky typu: Mohli se potkat? Ty nesnáším. Nakonec to skončilo v poměru 4:4 (dali-nedali). Ba co víc- byla jsem nejlepší ze skupiny, což mi spravilo náladu po tý angličtině. Paráda.

Skóre dneška: 100%

Mám předsevzetí a nařízenýho budíka vstávat v pět, abych se naučila na zítřejší zápočet ze SAŽ. Nevim o tom předmětu nic, byla jsem pouze na úvodní hodině, tak ani nevím, o čem to vlastně je. Ještě jedno štěstí zítra, pěkně prosím:-)

Život se točí jako na kolotoči

2008-12-16T23:24:00.002+01:00

A občas mám pocit, že jsem z té bezstarostné, hravě šťastné jízdy vypadla poněkud náhle. Co k tomu vede, že se tvář, před pár hodinami se usmívající na celé kolo náhle zamračí a drobný deštík padající ze zamračené oblohy jeho náladu tak nějak trefně vystihuje?
Někdy stačí opravdu malinko. Nesplněná prvotně utvořená představa. Já si to vymyslím takhle a odezva- žádná. Chyba. Měla být. Přála jsem si jí, stejně jako jsem si poslední týden přála víc jiných věcí. Neustále dělám kompromisy. Zpočátku mě baví, protože vedou alespoň klikatou oklikou k pomyslnému cíli. Jenže ten cíl se stále posouvá a oddaluje a jen minimálně mi vychází vstříc.

A přitom dnešek, a vlastně tento týden začal tak pěkně.

Začnu věřit svojí intuici. Víc než dosud. Snažila jsem se učit v sobotu, v neděli, dokonce i včera jsem si na to pitomé UDLB vyčlenila čas od 13 hodin do večera, ať zápočet nemusím opakovat později. Nešlo to. A to tak, že vůbec a ještě míň než to. Namísto toho mám přečtený každý bulvár, celé iGoogle a iDnes a Novinky.cz a další tuny "zaručených" zpráv. Znám kurzovní lístky a snad každou fotku na jakémkoli blogu, kam se jde proklikat přes přátele mých přátel. Byla jsem na dnešek i relativně hezky vyspinkaná (poslední dobou s železnou pravidelností si dopřávám odpolední siesty...kein Stress:-) Ano, moje nynější heslo je "hlavně se nestresovat" neboť stres je svinstvo, co nedělá mému organismu dobře. Žádnému. A hlavně: Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo. (Tohle jsem teď čerstvě někde pochytila, ale jestli mi to někdo říkal, nebo jsem to četla, to vážně netuším...). Takže zpět k tomu UDLB. Slovy laika řečeno: Maruška se na to nehorázně vyprdla. Jenže- bylo tu to cosi, co mi bránilo plně otevřít svoje mozkové buňky a nechat je vstřebávat další a další lingvistické plky, stejné jako od pana Hrdličky nebo paní Pískové, jen OPĚT jinak řečené, čili v praxi to znamená: Potřetí se naučit tu samou látku ale odříkanou jinými slovy, a to těmi, které vyžaduje paní Vaňková. Oni se totiž ti trumberové z KČJ nejsou schopní dohodnout a odvykládat jednu látku jednou formou..to ne, každý nám řekne svojí pravdu, která se ale ve většině neshoduje s pravdou toho druhého a je to vážně na palici....
A jak mi moje intuice poradila, investovala jsem do toho sice míň času, ale výsledek se, SNAD, povedl. Minimálně mám vyplněné všechno, a tak bych tam někde těch potřebných 75% mohla narejžovat. Tohle se mi stávalo už v prvním prváku- buď se šlo učit, anebo nešlo. A díky tomu jsem mívala nejlíp uklizený pokoj a stala se znalcem filmů za měsíc leden:-))

Ještě v euforii jsem hned psala Okounovi, že bychom se mohli, sice narychlo, ale přece jen vidět. Zval mě už minulý týden, ale já nemůžu teď nikomu moc nic slibovat, čas jde proti mě. Mimochodem, poslední týdny mi neustále někdo KRADE VOLNÉ HODINY! Mrknu na hodiny, je jedna. Mrknu podruhé a je šest!! No co to je?! Taky jsem si dala pěkně sprintíčka na Košutku a do školy a na Košutku a za Okounem a do školy a na Košutku a pak konečně zakotvila na dvě a kousek hodiny na MOA poradě. Poznatků z ní mám několik:
Letošní ročník vypadá co se lokality týče zatraceně luxusně.
Mlčoch.
Některé věci jdou vážně mimo mě, a tak nezbývá než sedět, snažit se neusnout a přitrouble se usmívat. Více konstruktivity prosííííím:-)
No, a o některých věcech bych asi ani vědět nemusela.
Taky nejsem vyznamenávací typ. Zdá se.

A při čekání na tramvaj, snad z únavy, snad já nevím z čeho, jsem si toho všimla: Úsměv je fuč! Zmizel, ztratil se, není. Kdo mi ho vrátí? Půjčil si ho snad někdo bez mého vědomí? Asi se na to musím nejprve vyspinkat.

Chróó pššš brum.

Zrádce kapesník- Maruška posmrkánek

2008-12-12T18:06:00.005+01:00

Takhle v sobotu po obědě a jedné vyhrané partičce Osadníků z Katanu (juchů) mě napadlo, že bychom se mohli zajet někam podívat. Jen tak, protože venku je tuze moc hezky. Zvítězila zřícenina, kam jsme měli namířeno poslední den Šumavy tour, ale nakonec se tenhle bonbonek nekonal díky mojí nezbedný nožce.
Výlet byl pěkný, taková příjemná procházka (zrádný bylo jen to listí a kameny pod sněhem- sháním neklouzavý boty, ale vážně neklouzavý!). Jen se mi po cestě chtělo čurat, a tak jsem bohužel musela použít svůj JEDINÝ kapasník, což se ukázalo jako chyba. Obrovská. Za chvíli už jsem měla nudli skoro až na bradě:-) A žádný kapesník v dohledu ani v dosahu...Co teď? Jenda taky nemá. Pořád jsem se snažila popotahovat, ale to nejde donekonečna. Zoufale jsem se snažila najít cestu, jak svému nosu trochu pomoci...hm....Několikáté prohrabávání kapes a Jenda vytahuje z kapsy zapomenuté plavky. Vrhám se po nich, on ucukává a s rázným "ani náhodou" si je rve zpátky do kapsy. Prosím. Nezabírá to. Nudle jedna blbá nudlovatá. Se smíchem mi nabízí, ať se vysmrkám do nějakýho listu, co se válí kolem. Tak teda pěkně dík. "Já ti ty plavky vyperu..!" Kdepak. V bezradné mysli a přeplněném nosu se zrodil nápad. (kdybych apsoň potřebovala doopravdy smrkat, ale tohle byla ta blbá voda, jak člověku kape z nosu, když je venku zima:-/) Vysmrknu to jako fotbalisti. Jenže to bych to musela umět. Pokus se mi nepovedl přesně dle mých představ, de facto vůbec, takže jsem se fofrem otočila zády a začalo hledání nějakého vhodného listu. Jak feťák jsem ho popadla a jala se dokončovat akci, když v tom- trapas! Tak trošku jsem si smrkla na rukáv. Holt jsem poučená. Do zmrzlých listů se smrkat prostě nedá.
Asi uhádnete, že výbuch smíchu byl obrovský:-) Zkrátka zoufalé slečny děljí zoufalé činy:-))

Ve starých kolejích

2008-12-04T21:16:00.003+01:00

Voní mi tu třetí kafe.
Pravděpodobně nebude poslední.
Zítra píšu dva zápočtové testy.
Učím se jen na jeden.
Na druhý spoléhám na stupňovitou třídu a krátkozrakost učitele (a taky na to, že si koupí Mladou frontu a bude opět zkoumat okenní rámy jako minule:-)
On i ten jeden předmět stačí, abych strašila dneska dlouho do noci...jejej, ať žije zkouškové a sebevrazi, co si dávají dvě věci do jednoho termínu. Zatím, zatím jsem tohle eliminovala, ale ono sedm zkoušek je sedm zkoušek, a narvat se někam musí...
Tohle mi vážně nechybělo, v tom roce předešlém. Však se taky do toho rozjetého vlaku blbě naskakuje. Znova se učit se učit.
Tak nevím, člověk ve svém životě mění jeden stres za druhý. Já se tu nervuju díky Lingvistické bohemistice, příjde Úvod do lingvistické bohemistiky, Sociální aspekty života, Viky a jeho Národní obrození a Starší česká literatura a taky ZAJA...samý pojem, samá definice. Občas si říkám, že bych radši počítala příklady. Ale pak si uvědomím, že když v příkladu na začátku udělám chybu, vleče se to přes celý papír a vše je špatně. V češtině se dá alespoň okecávat. Písemně je to sice horší, ale dá se to.
Kafe vychládá, dám si, dáš si a půjdu se lingvisticky vzdělávat.
Matně si vzpomínám na první zkouškové, litry kafe, následná hyperaktivita kolem třetí ráno (to bylo, panečku, uklizeno:-)) a druhý den po testu cvak; vypnutí a usnutí téměř kdekoli...Jo, je to tu zase! Huráááá!

Zasraný ZČU

2008-12-02T11:06:00.003+01:00

Právě mi mailem přišlo, že jsem anglickej nevzdělanec, neumim a nerozumim a že další tři roky mám hnít na němčině. Já se tý pitomý němčiny snad v životě nezbavim. Ne a ne a ne. V pátek se dělaly testy na vedleší sloup, testy, který neukázaly zhola nic o našich znalostech... Je správnější věta "Jdu spát" nebo "Půjdu už spát" ? A takovejhle tam bylo 30 otázek. Sem myslela, že mě vomejou. HOVADA! Tohle přece není vůbec o angličtině...
Soptím a vztekám se a chvíli jsem z bezmoci i plakala. Udělám bakaláře a MIZIM! Pryč z týhle pakárny, kamkoli jinam, KAMKOLI. Debilové.
A ještě mi klíďo píďo napíšou, že mi sice uznávají ty předměty z prvního prváku (chachá), ale že za každej předmět musím na studijním vypláznout 50 korun. Takže celkem 600... pardon- nemá to být náhodu veřejná škola? Náhodou?
Takovýhle jednání, co pozoruju vůči sobě i kolem sebe, se mi fakt VELMI hrubě nelíbí. Sakra, jsem vážně pěkně vytočená.

Historie se opakující

2008-11-29T20:44:00.004+01:00

Vlastně jsem neudělala žádnou chybu. Měla jsem k ní blízko, víc něž blíž, ta hrana stolu a ty vzpomínky. Půjčím ti bundu. Ne náhodou připomenutá jízda. Hezky oblečen. Hezké úsměvy, galantní chování. Znám to okolo. Vím, že je to dobré, stejně tak, že by to bylo krajně nevhodné.
Proč se jen minulost vrací jak bumerang? Dělám si to sama? Moc se usmívám? Hezky se usmívám? Doprčič, tak jsem zhubla, NEKOMENTUJTE TO UŽ!!!!Co dělám tady, mám být jinde....asi desátý rum. Vícerý? Musím domů. Usmívá se. Hezky. PROČ?

Vánoce. Dávám přísliby a zařizuju, co to jde. Proč? Cítím se tlačena do kouta. Chci to ale nechci ošidit rodinu. Budu doma a budu si stýskat nebo budu jinde a budu si stýskat po rodině? Nikdo mi neporadí. Ten úsměv přes hranu stolu....
..."a pusa nebude?"...
Odcházím. Dala bych ale za jiných okolností. Tohle by bylo s přídechem něčeho, co dělala Maruška dřív. Teď už to nemám zapotřebí. Volám. Nezvedá. Volám zase. Kde jsi?
Kapr, salát a slaměnén ozdoby. Vše, co pro mě představují Vánoce ale jinde, s "cizími". Ano či ne? NEVÍM? Proč se po mě chce tohle těžké rozhodnutí. Podvědomě vím, co udělám. Ale co se bude ty další dny? 28,29,30....nechci stereotyp, nechci pít nechci se dívat na filmy...chci a nechci. Chci...to...jeho....něho...něhu. Achich jo. Jedenáctý rum.

A neřešte už cizí věci, sami jich máte víc než dost. Tečka. Miluju a řeším a nehřeším. Tečka. Přátelé jsou důležití.

-

2008-11-23T20:59:00.004+01:00

Jsou lepší a horší dny. Ty horší po těch lepších jsou horší o to, že nikomu se z hezkého nechce střízlivět, ale musí se. A tak mám za sebou prima víkend a dnešní nedělní nemilé zjištění, že jsem úspěšně nezvlázdla první zápočet. Měla jsem se tomu dát víc než pozdně večerní a brzce ranní dohánění na poslední chvíli. Napříště se polepším. Doufám, jelikož příště je v pekelným týdnu plném zápočtů. A ten se blíží mílovými kroky a mě ještě pořád v hlavě nedochází, že nemůžu spoléhat na štěstí. Musím se jednoduše začít učit. A k tomu přečíst celé devatenácté století. A místo toho se radši bavím výrobou dárků a plánováním dalších dárků a čtením knížek a koukáním do počítače. Ach jo.

Alespoň, že ty víkendy jsou tak bezva. Dneska jsme podnikli velký rodinný výlet- s Jendovo tatím a mamkou a jeho bratrem s jeho přítelkyní...jaká idylka:-) A to jsme si v pátek zahráli jednu deskovku a v sobotu pak moje oblíbené Osadníky z Katanu. Franta nás rozdrtil svým začátečnickým štěstím a taktickým umem. Plánované učení se konalo jen sporadicky na úkor procházek v prvním sněhu. Já bych si přála tyhle víkendy protáhnout na mnohem delší dobu. On sice pozvolna přichází čas Vánoc, klidu a míru, ale náms studentům naopak spíš přichází čas stresu a učení se do noci. Ja věřím (chci věřit), že to zvládneme. Jsem teď lehce demotivovaná, přiznávám. Ale i to se spraví.

Protože: VŠECHNO BUDE!

A pár fotek z uplynuých dní. V pořadí:

Sobota- procházka zasněženým okolím Staňkova.

Sobota II.- příchod domů a spousta legrace díky zamlženým brýlím:-)

JUCHŮ!

2008-11-22T22:14:00.001+01:00

Půjde se mnou, takhle ve čtvrt na jedenáct večír, někdo dělat ven juchů?
Jen tak.
Protože tenhle večer je neopakovatelný.
Jen tak.
Protože se nám chce.
Jen tak.
Protože venku začala být zima jako zima a je tam sní/ch/ a sně/chu/ není nikdy dost?:-))

Návod na přípravu LUXUSNÍCH topinek

2008-11-17T21:21:00.005+01:00

Nejdřív to samozřejmě chce NÁPAD. Pak někoho, kdo vám poskytne kuchyň i s vybavením a jednoho hodného "dojdi-přines-podej-zamíchej" gentlemana.

Ingredience:
- Menší chuť tvořit a obrovskou chuť na topinku.
- Kousek chleba (nejlíp ten koupený od maminky).
- Masnu, kde se dá koupit trocha mletýho, co bučí a chrochtá zároveň.
- Čalamádu od tety.
- Kečup od sousedů. (Ano, i tato politováníhodná situace se může stát, a je o to politováníhodnější, že jsme to zjistili až v průběhu, respektive téměř ve finální fázi tvorby.)
- Ledničku, ve které se skrývají zásoby sýra. (Na ten sypaný jsme samozřejmě taky zapomněli, tudíž místo sypané vrstvy přijde uzený pláteček.)
- A na závěr něco, v čem to usmažíme, tedy v dietním, 100% tuku zvaném olej... pusa pak mlaská úplně sama:-))

A když dodržíte návod, tedy: promíchat, okořenit, uležet, osmažit, dochutit, dát na voňavoučký, česnekem potřený plátek zlatavého chlebíčka a přikrýt sýrečkem, budou vám i Pavlovovy reflexy takřka k ničemu.
Tady už funguje jediný: ŽER, dokud můžeš! Nebo nebudou:-)

Dobrou chuť!

Jsem ostříhaná a nerváček

2008-11-13T17:49:00.003+01:00

Už dlouho plním ostatním hlavy tím, jak si stěžuju na své vyšisované pramínky. Co na tom, že každý je má, jelikož Slunce si nevybírá na koho bude pálit, ale já je tam prostě mít nebudu! Ok, to jsem si snažila si nalhat:-) Takže jsem se konečně odhodlala, a zašla ke kadeřnici... Že já debilka se nechám vždycky ukecat. Paní kadeřnice mi tvrdila, že ofinka jen na půlce hlavy sčesaná na stranu mi bude moc slušet a navíc ofinky jsou teď zase v módě. Všechno jsem jí odekejvala. Trochu smůla je, že jí ujela ruka a mě uprostřed čela trčí centimetrovej střapec, na který se zítra budu must jít koupit gel nebo vosk nebo já nevím jakej hegeš, aby mi to drželo alespoň připláclý na hlavě. Mám, co jsem chtěla. Sice moc pěkně ostříhaný zadní vlasy, ale ta pidi ofinka....jsem nepoučitelná. Jako bych si nepamatovala, že loni jsem si v Rokycanech nechala vytvořit taky takový strniště nad čelem a že jsem to pak nosila pitomě ulíznutý a přišpěndlený sponkama. Zbytečně jsem se u zrcadla vztekala, pak natahovala, pak psala ublížený smsky a zase se vztekala... O rok později, ta samá Marie, ta samá chyba... Takže se za půl roku, až mi ty vlasy zase trochu narostou, uvidíme. Zatím polezu kanálama:-))

Rybička, která může za nevídanou spoustu smíchu

2008-11-10T19:14:00.002+01:00

Chodící úsměv

2008-11-10T13:30:00.002+01:00

Byla jsem teď na Plzeňských dopravních podnicích a čekala jsem komplikace ohledně udělání nové karty. Nebyla totiž pro mě, ale z minulé návštěvy jsem byla poučena, že když s sebou budu mít i cizí občanku, mělo by to jít. Tak to alespoň říkala ta paní za okýnkem. Byla milá.
Ta dnešní, ta ovšem předčila má očekávání. Všechno bude, nic není problém, dokonce i na vyzvedávací kupon mi připsala, že ačkoli to nebude moje karta, budu ji vyzvedávat já (prý, co kdyby tam byla nějaká nepříjemná kolegyně:-) Je výborný, když se ještě najdou milé a vstřícné úřednice. Jak je ten den hned veselejší.

On mi vlastně už pěkně dlouho z tváře úsměv nemizí. Někdy je maličký, jindy se zvětší, občas se mi k němu i rozzáří oči, ale poslední dobou je tu hlavně pořád. Nepotřebujete někdo dodat dávku optimismu? Nabít štěstím? Ráda se podělím...však já se zase nabiju o víkendu. Juchů:-)

Další z řady Staňkovských víkendů byl, pro změnu, PARÁDNÍ! V pátek se mi povedlo dorbátko rozložit rovery při hraní dvou zapeklitých psychoher, kdy v jedné měli v moci jednomu nakaženému dát lék na AIDS a ve druhé jeli napříč Sibiří a měli si, ve vzájemné shodě kolektivu zvolit z nabídky "podivných existencí" ty, s nimiž by byli ochotni strávit týden v malém prostoru kupé. Bohužel se ani po dvou hodinách dohadování se nebyli schopni shodnout, jelikož někteří natruc aby přošla jejich volba bránili zvolení jiné. Už to pak přestávala být jen hra a začaly se ukazovat lidské povahy a charaktery. někteří mě zase o trochu víc překvapili, někdy i nemile, u jiných jsem jisté chování předpokládala.... Každopádně to pro nás všechny bylo moc zajímavé, vždycky, když jsou lidé postaveni do jim nepřirozené pozice se začínají odkrývat vrchní slupky "já" a lze se tak dozvědět o člověku víc. Mám ráda psychohry. Asi nejvíc ze všech typů her.

Večer už přišel i Jeníček z ping pongu...chvíli jsme probírali schůzku a pak se odebrali domů s tím, že si pustíme film. Nakonec jsme si zahráli svůj vlastní, velký povídací, a k němu sklenka moc dobrého vína a bylo to fajnový. Tímhle tempem brzy vyřešíme všechny problémy světa a zjednáme světový mír:-)) Jen ta usínací hodina byla nějaká zvláštně posunutá:-)

Ráno jsme už v půl osmé stepovali venku a čekali na Edu, se kterým jsme jeli do Kdyně na turnaj. Honzík mě seznámil se svými bývalými spoluhráči a jinými známými a kamarády a všichni to byli moc milí lidé. Pořád se na mě tak pěkně usmívali:-) Nejlepší řízek byl Uli z Německa, co mluvil česky s krásným přízvukem a překvapivě se mu velice zamlouvalo moje příjmení:-) Docela jsme si popovídali, i s ostatními, to bylo dobré. Vtipná situace nastala, když kolem našeho stolu procházela nějaká mladá slečna a jeden z chlapů se za ní fascinovaně otáčel. Uli se rozesmál a kometoval to slovy: "Já ještě nikdy nepotkat cholku, co mít v hlavě tak moc úplná nula jako tahle!" :-D
Jak jsem se moc nevyspala, tak kolem druhé, třetí odpolední jsem začala být trochu mrzutá, ale to z únavy, a ostatně jsem nebyla sama, jelikož páni organizátoři to krapet nezvládli a hlavní soutěž začala v půl čtvrté, tedy jsme přes tři hodiny čekali, aby si šel Honza zahrát. Po pěti minutách byl pak konec, protože pán byl přeci jen drobet lepší:-) A jelo se domů odpočinout si.

Doma byla dámská jízda, tak jsme moc nerušili (já stejně měla jednu jedinou vizi a tou byla POSTEL se vším, co k ní patří- polštář, nejlíp dva, pořádná peřina a ... a to je všechno... chróó pššš:-) A navečer jsme si pak zašli na topinku a pivíčko...mlask mňam. Měla s námi jít původně Evi, ale tak nějak se nám jí nepodařilo zastihnout doma. A konečně, já duše bídná, jsem se odhodlala, a přiznala se k naprosto nejposlednější věci, co jsem chtěla před Jendou navždycky ututlat, ale holt pivo dělá divy a hlavně mi většinou umí pěkně rozvázat jazyk. A tak jsem to na sebe všechno naprášila a s hrůzou čekala reakci. Jenda je kabrňák a vzal to. I načasování bylo asi správný, minimálně tím, že kdybych to bývala řekla někdy zkraje, se zlou bych se potázala. Hotovo, sečteno, podtrženo, všichni bubáci ze skříně jsou fuč a na jejím dně se mi teď začínají hromadit dárečky:-D Aktuálně se můžu pochlubit poukázkou na pět lekcí hry na kytaru, po kterých ze mě bude maestro první kategorie, samozřejmě:-))

Večer, jako večerně večer, zase nedošlo na žádný film, ale na samý příjemný věci a Mirčiny jednohubky a na seriál Divočina:-) Ráno pak bylo vynikající, téměř se snídaní do postele, ze který se vyklubal kuchyňský švédský stůl (ale nemyslím si, že ten stůl by byl z Ikey:-) ... A pak konečně došlo na ten film. Jen byl maličko průser s tím, že disk, na kterém filmy byly uloženy začal stávkovat, tak jsme byli po několika pokusech nuceni sáhnout do archivu a voalá, už jsme všichni Drželi hubu:-) A moc se u toho nasmáli. A pokračovali jsme dál, protože mě napadlo, že na Jeníčka něco namaluju a on se ani nebránil. Jak jsem tak tvořila, napadlo mě, že mu namaluju rybičku. To byla, panečku, věc. Když se na ní podíval, začal se neuvěřitelně smát, málem až smíchy brečel ( a já z té salvy smíchu opravdu po chvíli brečela:-), válel se po celý posteli a pořád se smál a když už to vypadalo, že se dosyta vysmál, znovu se podíval na ruku a na tu rybičku tam a smích začal nanovo. No smáli jsme se tam jako dva blázni dobrou půlhodinu, bránice už mlela z posledního. To bylo tak spontánní a veselý a hezký, pekelně dlouho se ani jeden z nás takhle upřímně a od srdce nezasmál. Nádherně osvobozující:-) A za všechno můžou tři nebohé malé rybičky. (Já ti dám Rybokachnu!!!!) Když už se udělalo tak hezky, byl by až hřích, kdybychom toho neyužili, a tak následovala prímová procháza poslední částí města, kterou jsem ještě neviděla, dokonce se nám poštěstilo, že zrovinka začal i fotbalový zápas, tak jsme se na chvíli přidali k bandě čumilů. Nic moc teda, padavky jedny:-D A půlka odpoledně fuč. Zase nám nějaký skřítek otočil ručičkama nějak moc dopředu. Ale zas tak to nevadilo, čekal nás ještě příjemný večer ve společnosti Hanky a Evči, holek, které pocházejí tam odsud a které já znám taky, alébrž chodily k nám do Varů na pajdu a sdílely se mnou jedno patro na intru. Bezva holky, bezva hovor, bezva večer. Hanka si dikonce vvynutila, že nás pozve na milshake...a Jeníček mi vybral skvěle. Strávili jsme tím příjemným tlacháním něco kolem dvou hodin, Hanka je neuvěřitelný éro a Evča moc milounká.

Pražský odjezd co se poslední dobou stává stále častěji plzeňským zdržením mám moc ráda. Protože tyhle večery jsou taky moc fajn. A včera, včera to nemělo ani jednu nejmalinkatější chybu. Nedávno jsem objevila cd s fotkama z USA, tak jsme na pár mrkli, ale pak už jsme mrkali jen na sebe:-D Co bylo dál, to si budu pamatovat ještě sakra dlouho...

Knihkupecká ministory

2008-11-06T18:57:00.001+01:00

Kdo by to byl řekl, že i v knihkupectví, nota bene františkánském, se setkám s anglicky mluvícími jedinci. A že s nimi budu vést debatu o tom, která olejová svíčka je nejlepší a proč, která nejdéle hoří...zkrátka jsem najednou začala z paty vedle slovíček lovit i velice chabé znalosti ohledně lampiček. Ještěže byl pán vstřícný a milý. Při odchodu mi nezapomněl speciálně poděkovat, že jsem se snažila o konverzaci.
Ještě aby ne, když z celého krámu jediná disponuji angličtinou:-)))

Mňau..nebo jak to dělá ta hrdlička?! Brum brum, vrkú, chro chro? :-)

2008-11-04T12:23:00.009+01:00

Kde jsem to skončila?

Tím jak se mám výborně? Jak jsem šťastná? Jak jsme společně zvládli můj první, neopakovatelný a jedinečný půlrok s dvaceti hvězdičkami? :-)

- následovala by snůška superlativů, ale to si každý umí domyslet -

Usmívám se. Poslední dobou hodně a při vzpomínce na některé, mě obzvláště milé lidi, ještě víc. Ovšem je tu v současné době jeden, který hraje prim. On mě totiž úplně očaroval (a to, že byl Halloween v tom hraje jen maličkou roličku).

Jen letmo se dotknu pátka- Halloween. Poprvé jsem ho slavila před rokem, americky, s americkým úsměvem, bolavou duší a rohama na hlavě. Letos jsem si připravila apartní škrabošku v nejoriginálnějším formátu:-) Totiž, to bylo takhle: Byla jsem na jedno skáknutí u Zubky, bo ona pro mě měla moc pěkný dřevěně- kytičkovaný prstýnek (dáreček jen tak...miluju dárečky jen tak...v poslední době je dávám dost často...kolik nadělají radosti, mě, když ho vymyslím, a když pak vidím, jak druhému září očka, panečku....MILUJU DÁREČKY JEN TAK!!:-) Ale ať zase nezakecávám- byla jsem teda u Zubky a jelikož průchod bytem díky opravované pračce se na delší dobu stal nemožným, musela jsem si vyrobit masku u ní. Poskytla mi vše potřebné a já tvořila, až stvořila. Oči mi šly sice dost šejdrem, ale plánovala jsem to původně z té A4 vystřihnout. Ještě předtím jsem si to ale přiložila k obličeji, jen tak na zkoušku, jestli přes to vůbec uvidím, a Zubka mi povídá: "To to budeš mít v tomhle formátu jo?" Tři dva jedna- BLIK! Konečně mi to došlo a začala jsem se z plna hrdla smát a říkám: "Jasný, jsem přeci formát, ne?":-) Škoda, že tu masku jsem sice druhý den do Staňkova dopravila, ale vnější vlivy mi zabránily, abych si jí sbalila s sebou na výpravu, aneb když se tolik spěchá, leccos se dá zapomenout:-)

Halloween sám o sobě byl akcí povedenou, máme plno nováčků a ti přišli v počtu větším než hojném, nicméně těch keců kolem a okolo, a připomínek a tichých nevraživostí a stížností, tak za ty nám to asi ani nestálo. s některými je holt těžké pořízení. No, ale alespoň už víme dárek na Vánoce: nakoupíme karimatky!:-D

Sobotu jsem víceméně pročučela do počítače, jelikož paní Jsemtanejvícnejhorší profesorka po mě chce dnes mluvní cvičení, konkrétně 25ti minutový přednes na libovolné téma. A už teď je mi jasné, že i kdybych si to připravila (jakože kromě sobotní stahovací, čtecí, mazací a formátovací práce jsem na to ani nemrkla) jak nejlíp umím, vždycky to bude málo. Jednak tuším, že mě seřve za moje, prý rychlé, tempo řeči, a jednak nikdo není tak dobrý, aby si zasloužil zápočet:-) Hlavně né u téhle paní. Kein Stress... A nebavilo mě to a těšila jsem se, až přijede moje Čtyřčíslo:-), který hrál zápas v Plzni. Tak jsem z toho vejrání do obrazovky malounko usnula, ale ani spánek mi nebyl dopřán- zrovna zase přišel Černoch a já nutila svoje ospalé mozkové buňky opět vyvíjet onu nepříjemnou přemýšlecí činnost. Povedlo se a já se zase nakýblovala před počítač. A najednou něco slyším- je tu! Přišel, a tak hezky se usmíval... a už ani nevím jak, ale za chvíli jsem měla v ruce krásnou kytici tulipánů. Bomba:-)

Večer jsme si byli sednout na pivko, původně jsme chtěli jinam, ale tam bylo plno. Všechno bylo fajn do chvíle, kdy... Kdy se zapomněl na záchodě a bohužel mi to zapomněl dát i vědět a já se bála a bála jsem se o to víc, když minula čtvrt hodina a já, stále přesvědčená, že se mi někam určitě schoval:-) a teď na mě bafne, jsem se nakonec donutila jít dovnitř a ještě jednou všechno prohlédnout. Nebyl nikde, zato všude byly cizí oči, co mě sledovaly jako nějakého cvoka. Bylo mi to divný, ten znepokojivý pocit mi moc nepomohl a já si nadávala, že jsem doma nechala telefon. Takže jsem se rozběhla (já, ha ha:-)) domů abych mu aspoň zavolala... Dlouho to nešlo až pak... A já byla naštvaná a ochromená strachem a napsala jsem trochu nevybíravou sms-ku. Pod vlivem emocí. Pitomec... nebo jsem já ta pitomkyně? A zase nastalo ono typické: on naprdnutý, já naprdnutá. Mluvím a vysvětluji. Vysvětleno. On stále soptí, já už to přecházím. Utěšuju. Nechci aby mlčel. Nakonec povolí a následuje další debata.

Z téhle praštěné zápletky se vyvinul tak pěkný večer, jako dlouho ne (jenže tohle říkám po každém společném večeru:-). Dlouhá, upřímná debata se slanou příchutí. Byla jsem neskutečně překvapená a přitom jsem říkala jen to, co si myslím. Co cítím, co jsem vypozorovala. Ujišťovala jsem se, že věci chápu správně. Bylo to něžné, romantické, s obrovskou dávkou porozumění a zase nás to přiblížilo a semklo ještě víc. Půlnoční otočná večeře se šlehačkou byly pak opravdové třešinky na dortu. A jakém;-)

Za tu krásnou noc jsme pak ráno dostali vyhubováno jak malý haranti. Dupeme, hihňáme se a dupeme a boucháme s věcma a hihňáme se.... Víc než ledová ranní sprcha. Takové škody, co natropila! Mrazivá nálada, jež předčila teplotu i venku, pohledy, co se vyhýbají, jen aby se náhodou nestřetly a dusivá vlna výčitet ležící ve vzduchu. Oběma se nám venku ulevilo, jen co je pravda... Proč to všechno? Protože všichni ty druhé vidíme jako sobce jen z našeho úhlu pohledu. Přitom by stačilo jen maličko natočit hlavu.... Nebo nebýt takový suchaři!:-)))

PRAHA. Město měst a mnoha studentů. Taky Strahovských kolejí a kytarových koncertů 1+1 na pokoji se samolepkou z Plusu, od kterého jsme neměli klíče. Ještě, že vám za draho půjčí duplikáty a moc se u toho nemračí:-) Zazpívali jsme si a moc dobře se napapali, to abychom bez kručícího žaludku zvládli nejhlavnější bod dnešního večera: Muzikál Tajemství. Dárek k výročí. A snad i přesně na den. Představení mělo všechno, co by mělo dle mého názoru mít. Skvělé pěvěcké a herecké výkony (obzvlášť Lucie Vondráčková mě svým hraním moc mile překvapila- skvělá práce s hlasem, intonací, důrazem...paráda), zajímavý příběh, co měl bohatou zápletku, byl napínavý, dramatický, bylo tam hodně dějových zvratů, dobře vymyšlené bylo zapojení současných postav do historického příběhu. Celé to stále bylo podkresleno nějakým "tajemstvím", které jsem vskutku do chvíle, než ho ústřední hrdinka v ději sama rozluštila, neodhalila. Hudba taky byla výborná. Jsem moc ráda za tuhle volbu, oběma se nám to moc líbilo a to je hlavní.

Večer....hmmmm....jak je možné, že byl zase tím nejkrásnějším?:-D Při vstupu do pokoje se navíc prokázal můj intelekt, když jsem se při pohledu na stěnu, kde se skvěl nápis: "Bezva 1/2 roku s tebou", zeptala, jestli mají s bydličem tak dobré vztahy, že mu tu nechává takové vzkazy. Teprve po Jeníčkovu pobaveném výrazu mi došlo, že ne bydlič, ale on, a ne pro něj, ale pro mě!:-) Jsem to ale kus trotla občas:-D Máme rádi víno, tak jsem si dali dobré víno. K němu dlouhý rozhovor a ... a už tu zase bylo ráno. Můj gentleman jel se mnou až na nádraží. Začíná mě pěkně kazit, místo mých dřívějších předčasných příchodů začínám taky upřednostňovat ty akorátní. Ale stejně je bezva. Je to bezva.
Je to fajn, fajn, fajn fajnový!!!

Tajemství

2008-11-03T19:12:00.006+01:00

Zatím jen ohromě stručně:

Hraj
s námi hru - Daniel Landa

A bylo to opravdu exkluzivní. Jednoduše parádní... *zasněný výraz* :-)

Centrifuga

2008-10-29T09:34:00.002+01:00

Co je to blog- můj blog? Můj deníček, moje zápisky, ukojení mých grafomanských potřeb a místo, kam píšu všechno, co si myslím, cítím, prožívám. A třebaže se věci mění rychlostí nadsvětelnou, nemažu odtud nic.

Zkrátka- co platilo včera v poledne, ve dvě už se rozplynulo a bylo jako dávná, vybledlá vzpomínka...
Nakonec včerejšek dopadl tak, jak bych ani ve snu nečekala. Báječně, samozřejmě:-)

Zoo nebylo, ale bylo Muzeum strašidel, kam jsme zavítali já, Léňa, Tom a Martin. Bylo to docela malý, málo strašidelný... asi už zkrátka opravdu nejsme cílená věková kategorie, jako ti malí špunti všude kolem nás. Ještě jsme chtěli vyrazit do podzemí, ale bylo beznadějně vyprodané. Tak teda holt půjdem na pivko, co se dá dělat:-D A bylo to fajn. Toma jsem drahnou dobu neviděla a byl z nás s Martinem hotovej- prý na čem ujíždíme, že se pořád něčemu smějeme. Mě pak v průběhu večera ještě řekl, že mi to sluší, lichotník jeden. Potěšilo mě to, koho taky ne:-) Za hodinu a kousek jsme se na chvíli rozělili- ti tři jeli do Tesca reklamovat svetr a já jela za Jendou na vlak. Nakonec jsme se tedy viděli. Byl v pohodě do chvíle, kdy jsme znenadání potkali na Amrický svatou trojku, jak jdou na tramvaj do toho Tesca. Docela nás to všechny zaskočilo, Jendu teda nejvíc a byl z toho ještě snad hodinu mimo. Proč asi... nakonec jsem to z něj vypáčila, svěřil se mi, že ty fotky v mém pokoji a to, jak hezky se umím chovat k lidem, co mi třeba ublížili, že mu to trochu vrtalo hlavou. Tak jsem mu to vysvětlila:

Stane se, že ti někdo v životě ublíží, ale já takovéhle okamžiky vytěsňuji někam daleko do nejzasšího šuplíčku v hlavě a snažím se na to nemyslet. Proč si vyvolávat bolestné chvíle? Naopak si chci pamatovat, co bylo pěkné. A navíc, fotky staré tři roky už pro mě nejsou stěžejní. Ano mám je tam, ale co bylo, bylo, teď jsem s ním a jsem s ním šťastná a chci se soustředit na přítomnost. ...a další snůška "chytrých" slov asi tak na další tři A4:-))...

Promluvili jsme si, vyříkali si věci, co nám ležely v hlavách a pak bylo zase krásné jasno. A navíc- všichni jsme pak šli společně na dalších pár pětipiv:-)) Kromě Léni, co se šla učit, takže já a "moji" klucííí jsme obešli náměstí, abychom nakonec zakotvili v Hifáči, kam dorazila i Péťa s Luďou. Byl to ohromě příjemný večer. Povídali jsme si, a Honza se konečně seznámil s mými kamarády, jak si přál... a toho veselí... paráda. Víc takových večerů a míň tak brzkých vstávání. My poctivci totiž chodíme na přednášky i v půl osmý ráno:-))

Btw. zase se jelo do Prahy namísto večera, až ráno... ;-) .... a to jsem tu plkala něco o prioritách. Teď už vím, a jsem si jistá jako nikdy předtím. A žárlíme. Ale maličko. Protože se máme rádi:-))

A teď jsem ještě zjistila, že ten hrůzodiktát píšeme až za týden, takže se moc těším na pozítří a Halloweenskou výpravu. Juchů! A pak víkend ve Staňkově. A neděle... ale to zas v jiném článku:-)

Jak se všechno mění...

2008-10-28T11:55:00.003+01:00

Fňuk.
Jak je všechno pomíjivé.
Snad za to může i deštivé počasí, přinášející často do naší duše šedé splíny. Přesně takové, jaké nám běhají nad hlavami i uvnitř nich se prohánějí.

Když někdo pozdě večer napíše, že by chtěl druhého dělat šťastným a druhý den náhle otočí, co si má nebohá, těšící se duše pomyslet? Docel mě to mrzí. S takovým krásným úsměvem jsem usínala a teď? Zafoukalo a domeček se mi začíná bořit.

Světla nám nějak pohasla, existenční problémy řešíme s horkou hlavou a šijeme stejně tak horkou jehlou. Kam? Co zbylo z trosek programu? Je nutné překopat všechno? Mám ráda svůj klid, svoje připravené...všechno bylo a už není. Kolikrát mám druhým vysvětlovat, že některé věci se musí dělat pořádně? Nechci to lovit dva dny předem...Nechci, nezaslouží si to nikdo z nás.

Měla jsem jít do ZOO...budiž, nepůjdu. S tím se dá smířit, neběželo o tolik. Sice se připravím o milé setkání, ale to se dá napravit. Trhlinka způsobená jinde se bude hůře lepit. Měla jsem být také ve čtyři na nádraží. Mávat a těšit se. Obejmout a být obejmuta. Nebudu. Proč se priority mění tak náhle a proč já nejsem jednou z nich? Stojím až na pozadí jiných událostí. Neměla bych po půl roce stát někde více vepředu? Rozhodně ne na prvním místě, ani na druhém...ale co třeba první desítka? Nebylo by místečko?

Když něco řeknu a slíbím, tak si za tím stojím, alespoň já ano.
Jsem zkrátka asi pořád ještě naivní blázen.
Mrzí mě to, moc.

Tak se mi zase povedlo...

2008-10-27T17:34:00.002+01:00

... úspěšně prospat celé odpoledne. Bylo 14:41 a najednou je 17:35. Kdo mi krade pořád ten čas? A proč mi to dělá? Pokaždé mě posléze přepadnou výčitky svědomí, že příště bych neměla, že si musím dát pozor, zaměstnat se nějak.
"Když oni ty barevné čtvrtky neměli!"
Vím, že to není omluva... Co se tebou, holka...?

Já se mám!

2008-10-22T18:51:00.002+02:00

Tenhle týden je, zatím, velice příjemný:-)

V neděli jsme se s Honzou měli původně vidět jen na skok, přespat u nás nechtěl, páč nestíhá pondělní ranní přednášky. A tak jsme zašli na moc dobrou mandlo-čokoládovou kávu, a převážně si povídali o naší roverské akci, kterou chystáme v listopadu. Trochu si tím vykrádám svůj vlastní nápad, navíc uskutečněný a povedený, dle ohlasů, ale tentokrát¨, ač rámec stejný, kompletně jinak provedený, řekla bych, že kolikrát jsem si víc vyhrála s detaily a hlavně to zase aplikovala na jiné prostředí. Taky mě to poučilo, že použité hry je třeba si zapisovat:-)

Za hodinu jsme se pak sešli s Boydou, který měl shodou okolností také chvilku a že zajdeme na pivo. Kam? Co třeba do PUBu? Jéje, tam už jsem nebyla dlouho... A jak jsme tak pili, ptám se Jeníčka, jestli fakt nechce jet až ráno a třeba o hodinu dřív...Chtěl:-D Dopadlo to samozřejmě tak, že spát se šlo zase nevím kdy...ach ty studentské byty...já nechápu, jak odněkud pokaždý vylovíme nějakou flašku:-)

V pondělí večer jsem byla domluvená s Radiem. Jupíjou, konečně jsme se dokázali sejít. Na uvítanou mě praštil po hlavě smotkem papíru, z kterého se vyklubalo umělecké dílo z kresby, co si zapsal. Teď hledám místo, kam jí pověsit:-)) Tradičně jsme zašli do Saloonu, Martin si dal i jídlo, na stole byla nabídka se studentským menu a byla to halda- a jako vskutku obrovská- knedlíků se slaninou, vajíčkem, zelím a já nevím čím ještě. Ani to nedokázal spořádat. Nechápu to, ale některý večery ubíhají tak, že se člověk dvakrát otočí a je pomlau jedenáct. Chytře se rozhodl spát na Bolevci, a tak jsem měla doprovod skoro až domů. A víte, že brigándičí v ZOO? Mazec!:-) Moc hezky jsme si popovídali, to jo... A má u mě svíčku, pyrománek jeden;-)

V úterý jsem byla na brigádě, vypadá to, že nějaký čas budu vypomáhat v knihkupectví U Františkánů. Sice je to za mylé peníze, ale zase nijak náročná práce a hlavně- můžu si u toho sem tam číst! Zvládla jsem tak dvě knížky o arteterapii a vedení skupin dětí. Byla jsem mile překvapená, že tam nejsou jen náboženské knihy, ale polovinu tvoří "normální" literatura s velice širokým záběrem a co víc- snad největší oddělení knih z Portálu, co jsem v plzeňských knihkupectvích viděla. Tak můžu čerpat nápady na činnost, připravovat schůzky, povídat si s lidmi o knížkách, pít čaj nebo kafe a ještě mi za to platí... sním či bdím?:-) Nicméně konala se i veselá historka z prvního dne, kdy jsem asi dvě dobré hodiny vyrovnávala do polic nějaké náboženské knihy a ještě se něla rozhodovat, které dát obrázkem a které hřbetem. A to pro mě nebylo moc lehké, poněvadž ty autory ani svaté neznám, co já vím, kdo je otec Pio a další, a tak jsem vybírala ty knihy, které měly nějak zajímavý název. A kupodivu jsem se v dobrých 75% trefila. Jenže pak přišel pan hlavní, řekl, že si to blbě rozměřil a ať všechny knihy sundám... alespoň že jméno Sysifos mi něco říká:-D

Večer jsem se stavila ještě za Vojtou v novém bytě (oklikou přes celou Plzeň, protože jsem sice správně nasedla na 1, ale když zapípalo Náměstí Milady Horákové namísto Okounové, došlo mi, že tady je něco špatně:-)) Má to tam pěkný, docela mě to překvapilo. Ale dlouho jsem tam nepobyla, hlava mi co chvíli padala únavou.

A dnes jsem byla pozvána do kina. Jsem prostě sociál na entou. Vyložila jsem si na stůl peníze na vlak a zase nosím v peněžence 6 korun...ach jo... Šli jsme se Zvížetem na Mamma Mia. Hm, tak co bych tak řekla o tom filmu? Pro nenáročné konzumenty, co chtějí na dvě hodiny vypnout a moc nemyslet. Byla to taková písničková limonáda, a mělo to docela spád do scény na útesu, která byla děsně dlouhá... Ale ABBA je dobrá, tak co by ne. Jako lentilku na závěr jsem u Remusu měla desetiminutové setkání s Petružkou, po níž mi Ifuška půjčila 19. století a teď už tu zkoušku v lednu dám určitě:-D I těch 6 dalších!!

A to mi připomíná, že ve vzduchu visí otazník, zda-li zítra ten PRAV je nebo není. Kdyby byl, je to průser. Píšeme diktát, z něhož nepředpokládám, že bych mohla uspět, ale na to se mě nikdo neptá, já BYCH MĚLA. U druhého diktátu to pak bude MUSÍM a po něm pravděpodobně přijde volno do konce semstru a zápis předmětu příští rok. Holt paní je drobet náročnější povahy. Každopádně byc radši aby se to nepsalo, jelikož mám Pétiny poznámky a to jsem teda trochu nevychytala... A taky mě tu čeká stoh listů na páteční ZAJA. Mám na to čistě vysokoškolskou strategii: Prostředek auly, skoro nahoře tak, aby se kolem nedalo projít a já mohla... ;-)
Wishte mi viel Glück!

Mixem 2008

2008-10-20T17:39:00.002+02:00

Tak jsem chtěla jet na Mikulášský seminář, plně si vybavuju, jak jsem 5.prosince vzpomínala na Floridě, v tom vedru bláznivém, že u nás chodí vlastně Čert, a Mikuláš a že vlastně se taky koná něco jako Mixem. A že to vždycky bývala nehorázná sradnda, když jsme se viděli s některými po dlouhé době, a jak jsme přespávali pokoutně v cizích klubovnách a bylo nás tam moc a v sobotu večer se všichni načančali a vyrazili trsat.
A právě na to trsání jsem se těšila asi nejvíc. Barbarsky mě moc nezajímají semináře, protože sedím ve školních lavicích celý týden a tak si ještě nechat vymlouvat díru do hlavy půlku soboty, to ne, pane. A téma vztahy mi přijde letos dost... slabé. Chtěla jsem vidět hlavně Polibek a být na Tanečním večeru. Leč, měla jsem být důslednější.

Před nějakou dobou jsem zjistila, že lístky se začnou prodávat 15.10. ve 20:00 hodin. Podcenila jsem to. Tak trošku taky zapomněla. Když jsem si na to vzpomněla o čtyři dny později, lístky byly beznadějně fuč. Nepřekvapivě zbylo stále dost lístků na Seminář, ale po těch dalších se jen zaprášilo. Když jsem si prohlížela kapacity, ani mě to nepřekvapilo. Pustit jen 90 lidí... to už začíná zavánět akcí komorního typu:-) Fakt škoda. Asi si příští rok nastavím upomínku.

Koleno

2008-10-15T19:58:00.003+02:00

Byla jsem u pana vtipálka ortopeda na kontrole s bolavým kolenem. Ono teda už nebolí, co beru ty dryáky, ale sem tam mi ještě o sobě dá znát. Ovšem s předchozí bolestí se to absolutně nedá srovnávat...

Jak už to tak u doktorů chodí, objednají mě v šest, na řadu se dostanu nejdřív v sedm, po té, co mě předhoní všichni, i za mnou příchozí. Ach jo. A tak jsem se mu jala líčit, jak se to zlepšuje a že je to vlastně už fajn, jen sem tam, když si blbě sednu, nebo dám nohu přes nohu, chvíli to trvá, než ho narovnám, jelikož to bolí jako čert. Ale pak že už je to dobré. Hm hm, tak se na to podíváme... A pak mi na férovku řekl, že jsem prostě stará a je to opotřebovaný a že mě ten lotr neměl tak prohánět:-D Takže já mám úřední papíry na to, že ve svých dvaceti jsem opotřebovaná a stará a vlastně k ničemu...no paráda...

Všechno špatně. Místo, aby mě propustil, jakože to se časem urovná, jal se mi předepisovat další mega krabičku toho mega dryáku co sice pomáhá, ale neskutečně uspává, a že to mám brát do února, kdy mám přijít zase na kontrolu. Zeptala jsem se, jestli je to nutný, že je mi vážně líp, a on mě sjel na tři doby, že snad ON je doktor a tak to ví nejlíp. Tak jsem sklopila hlavu a šoupala nožičkama. Jak já to budu dělat, netuším. Hlavně mě děsí představa mého unaveného já a nutnosti učit se na zkouškové... No, asi se vrátím ke kafi.

Setkání po ... pár měsících

2008-10-15T09:22:00.004+02:00

Jsem v Plzni, a to by bylo, abychom zase nenavázali na naší setkávací tradici. Tedy konkrétně mých milých prďolů ze střední. Přeci jen, a kdo by se toho byl nadál, je nás tu dost. Všichni samozřejmě služebně starší, až se divím, že se třeťákům se mnou chce ještě zahazovat:-D
Stejně je to pecka- kdo by nám v prváku na gymplu řekl, že Vašek bude letos skládat bakaláře, zatímco Mája se bude patlat neustále v prváku, tomu bychom se asi vysmáli do obličeje. Kde jsem to jen slyšela, že člověk míní, život mění?:-)

Téměř tradiční číslo čtyři se konalo i tentokrát, překvapivě dorazil i Dan, co nevím co teď vlastně studuje, ale tuším, že čeština to nebude, ačkoli ráno s napuchlým okem strašil na Lingvistické bohemistice (je to o trochu lepší, než to zní, ale z toho pána jsem pořád nějaká jalová:-). PO chvilce dohadování jsme se rozhodli pro nápoj dnešního večera a tím bylo víno. Ok, ale kam? Kam, toť byla vskutku zapeklitá otázka a bylo až k smíchu, jak dlouho jsme vymýšleli, kde nám nalejou za přijatelnou cenu. Julinku napadlo, že tam, co byli s Vaškem na večeři a je tam "takový to velký měďěný". Tedy U Mansfeldů. Pěkné to tam bylo, ale cenově by to mohlo být o třídu níž (asi něco jako ta káva, na které jsem byla v pondělí s mými předrahými kolegyňkami z prváku, taktéž velké slečny skoronavdávání třeťačky- Ifča, Leňásek a Petružka- a kde za kávu účtovali 46 penízků, což mi přišlo dost, když i v CrossCafé mají za 35...ale zase furt lepší než pražský Starbucks, kde za kafe chtějí korun 70. Tenhle týden je vůbec celý takoý potkávací...paráda:-))

A tak jsme úspěšně prokecali tři hodiny a bylo to jako za straých časů (safra, mluvím tu jak nějaká velká pamětnice nad hrobem...ale taky jo, co by ne, vždyť jsem důchodkyně co si stěžuje na bolavý koleno:-)). Jako by ani nějaké roční intermezzo nebylo. Jsem ohromě ráda, že si pořád tak rozumíme a máme si co říct. Dokonce jsme se s Vaškem shodli, že bychom si uměli představit se sejít zase v jedné lavici:-) A že chceme na koncert Sester a na Landu a tuhle a támhle. Moc príma večer. Moc moc. A hlavně- jak jim to sluší. Julče tradičně a Vašek byl vskutku stylový elegán ( za hnědou má tři body:-))

Přátelství, to je, panečku, věc! Výborná.

Strahov Open Air 2008

2008-10-09T20:41:00.005+02:00

Řízená pitka tentokrát pod taktovkou ČVUT. Davy proudící sem a tam, které se dají vymezit na dvě hlavní skupiny:

Pivaři (a je fuk, jaký druh je to, hlavně že je to v půllitrovém, nejlépe samozřejmě bezedném plastovém kelímku, který se bude po zjištění, že bezedný je jen Hrenčku, vař!, nejlépa vyjímat na zemi, a to tak, aby na něj šlápl co největší počet dalších žiznivců spěchajících v výčepu. Spěchajících do té doby, než se zaseknou o třímetrovou frontu. Nicméně, Žízeň a Chuť jsou lstivé dámy a kvůli nim se vyplatí čekat. Po osmém se časové momenty stejně už dost stírají:-))

Vinaři (libo-li krabice nebo lahev? Litrová nebo dvoulitrová? Všechno máme:-) Lahví tam cinkalo všude kolem moc, a uživatelé rozhodně nebyli žádní začátečníci. Ve frontách na pivo se nezřídka stávalo, že se znuděný člověk chvilku pohrabal v batohu a vytáhl si na to čekání kamaráda Flaštičku. A vyklopil jí téměř na ex... Stane se:-)

Nikde jsme se nemohli dohledat programu, takže jsme si málem při každém připravování aparatury div nevykroutili krky, jak jsme se snažili odhadnout, kdo asi tak by mohl být další v pořadí. Po té, co jsme dorazili nahoru (jelikož před Strahovem mě čekala milá, sic kratší, schůzka se slečnou Kikou, a že jí to slušelo, Sedmikrásce jedné), už se někdo pokoušel o produkci, ale kdo, se neví. Hodili jsme si věci do Honzova šmoulového království (pán se rozhodl si vymalovat:-) a pan Hlad nás zahnal do menzy na pravou, nefalšovanou, jídelňácky ošizenou pizzu:-) Chtělo by se mi říct, že jsem jedla horší, a taky že určitě ano, jen si na to nemůžu vzpomenout. Každopádně byla by dobrá, jen... prostě chyběl KEČŮŮŮP!

A po jídle šup do davu. Bloumali jsme sem a tam a tam a sem a zase zpátky a snažili jsme se někoho potkat. Na konci večera se ukázala být statistika smutnou: pravděpodobně jsem já, cizinka, potkala v Honzovo "domácím" prostředí víc známých než on. Pravdou je, že mi dost pomohla Kynšperkovská sekce, o se vynořila odnikud. Mohlo mě to trknout, že kde je Smích s rumem v kapse bude i Úsměv a jeho banda:-) Někde se tam toulala i Žába, o které vím jen to, že tam byla, po dlouhém dohadování se přes cizí číslo dorazila úspěšně i šestnáctiletá:-)) Čertík, byla jsem představena pár spolužákům a jedné spolužačce... Nějaká skupinka dost sťatých kluků se nám tam snažila do hlavy cpát podivný psychotesty, až jsem se opravdu začala bát o svojí hlavu. A večer, jako úplně večer, na prahu usnutí, se do pokoje přikolébal i bydlič Jarda. To máme téměř kompletní sestavu:-)

Co se hudby týče, asi se někde stala chyba. Možná jsem ale jen náročná posluchačka. I když... faux paux s programem jsem už zmínila, co se jim ale sakra nepovedlo je, že už někdy po sedmé nasadili pomyslný vrchol večera, tedy TleSKAče, po kterých přišli Čankišou a pak mrtvo. Jelikož to mělo končit v deset (patrně kvůli nočnímu tichu, i když je fakt, že hudba opravdu ztichla, jenže po jedenácté se na podium vyšplhal nějaký týpek, a skutečně netuším, kdo to mohl být. A nechci nikoho podceňovat, ale...:-) No, a je taky fakt, že patrně největší "hvězdy"- Kryštof, to ráno ze seznamu hudebníků zmizeli, tak tím se trochu omluvuje poslední "hřeb" (-íček do rakve:-) večera, kdy nějaký tuc tuc maník lítal po pódiu, nad hlavou mu blikalo tísíce bláznivých světel, okolím se rozléhala prý jakože hudba a z obrazovky bylo vidět, že úpěnlivě zpívá, jen jeden zádrhel- k davu se nedostal ani jeden tón:-D Tak nevím, kde přesně byla ta chyba...:-))

A tak jsem po tom všem, a po nočním převalování se a de facto bdění, ráno nevstala s pevným rozhodnutím zapéct školu. A až příští týden podělám ten zápočtový diktát, asi mě to bude trochu mrzet. Ale to budu řešit až aktuálně později. Tak tak jsme stihli i menzovskou snídani a posléze jsme se, jako hodně malá menšina pražanů, toulali Malou Stranou a viděli krásnou Valdštějnskou zahradu se zajímavou lávově-betonovou zdí. U Rudolfína jsme si střihli další ze série hlubokomyslných a dodušesahajících rozhovorů, tentokrát na téma: Jsi k některým slečnám příliš odtažitá (...), a stalo se, co muselo následovat: půlhodina skoroticha. Co má člověk po půlhodině sahání si na dno duše povídat? Musím si utřídit myšlenky, srovnat nabyté poznatky, musím se najít, zaujmout postoj, vytvořit si vlastní názor.

Přijela jsem po roce, do téměř známého prostředí, mezi známé tváře. Jenže- tvář a duše jdou spolu ruku v ruce. Změnila jsem se, stejně jako druzí prošli za ten rok nějakým vývojem. Právě teď se v každém z nás snad nejrychleji dotváří to, kým jsme, jací budeme. Stanovujeme si postoje a názory. Někdy to trvá leta, někdy se to uděje v horizontu měsíců. Záleží na prožitcích, na našem okolí- jsme jím chtě nechtě determinováni. Mám za sebou náročné období a to, kde jsem teď, pro mě rozhodně není snadná situace. Učím se mnohému znova, ačkoli bych to dávno měla znát.... A ti, které jsem tu zanechala- kdo jsou oni? Kým teď jsou? Jaké jsou jejich postoje, sny, přání, trápení, kolik šťastných chvil mají za sebou, jaké nyní zastávají názory, o čem přemýšlí, kam dospěli? Bojím se, mám strach, že stojím na druhé straně rozcestí, třebaže nechci. Co se teď stane? Cítím se poslední dobou nějak vzdálená, byť je mám na dosah ruky. Ne a ne se dotknout. A nemůžu říct, že by něco bylo špatně. Je to jen...jiné.

Písečný červ 2008

2008-09-30T12:09:00.006+02:00

Růžová, růžová, jedině RŮŽOVÁ!! (a pořáed jí nosit a nikdy nepřestat)

A taky jsem byla na Písešném červu, akci, kterou už jsem absolvovala, tedy jsem zhruba věděla, do čeho jdu. A to se pozná, jelikož Bloud, amatér, na schůzce vykřikoval, že si z 6-ti nabízených tras SAMOZŘEJMĚ vezme tu 6. Tak jsme si s Lumpem zaťukali na čelo, něco málo mu vysvětlili o písečných dunách a hned byl pro trojku:-))

Vypadá to snadně, ale.

Co si pamatuju minulé ročníky (bílý a spartakiádní), tak se pořád nemůžu ubránit pocitu, že v tom letošním něco chybělo.
Možná je to mnou, možná až nám fakticky táhne na důchod;-)

Chvílemi jsem vážně měla namále...

V pátek byla zahajovací hra, která se dle výrazů organizátorů patrně nepovedla, jak byla naplánovaná, dílem i díky nečekanému obrovskému zabloudění skupiny moáků z letoška,kteří si ukončení hry z 23:00 protáhli na 3:00. Výhodu to mělo- důkladně, si prohlédli večerní krásy Plzně. Svítí hezky:-))

Zase jsem byla lehce přeaktivnělá:-)

Sami jsme hru moc asi nezvládli, našli jsme málo červíků, chůva nám zahodila klíč a truhlu do konce neděl nikdo neotevřel...

Sobotní závod se taky nějak posunul... V klídečku si vstávám, cítim s edokonce i vyspaná a ono bodejť by ne! Na displeji bliká deset hodin a to jsem ještě ten největší aktivák, jelikož všichni kolem mají půlnoc.... Kde jsou ty akce, kde nás budili v sedm ráno a už se jel program...

Je zima, proto se MUSÍME tulit:-))

Závod sám se zredukoval na 3 trasy: Výletník, Běh, Borec (nebo tak nějak).
Neomylně jsme se Zou a Pampe zvolily Výletníka, protože někdo to nafotit musí, že:-)) A taky nám nebylo moc dobře- na Zou něco lezlo, já pajdala...jen Pampe se usmívala:-) Tralalý tralalá. Takže ve výsledku přiznávám- moc jsme se nepředřely, ale dost se nasmály. Po závodě se dělaly blbinky na kopci, třeba skok vzdušnodaleký, což si vymyslel Jenda. Asi s epo tom odpoledni se zařízlými plavkami už opravdu cítil jako Superman:-))

Léééééétííííííím!!!

Po přílezu zpět jsme se najedli a svorně všici vyrazili do Hifáče na kytarový koncert. A to bylo, panečku, moc prima. Alfredo pobavil, Mlok oslnil s Lomikarem a byla tam i jedna zelená Polka. V kytarách se pak pokračovalo až do rána na klubovnách...jen já jsem to něja zaspala:-))

Celkově to byl moc pěkný víkend... jen ten pocit, co je pořád ve mě....

Jak nám to slušelo...

Mládnu

2008-09-28T12:01:00.002+02:00

ZČU je banda trotlů, co má ve většině věcí neuvěřitelný bordel. Studijní podává neúplné, ba dokonce lživé informace, s fakultou shodně vždycky tvrdí něco úplně jiného, slibují hory doly a pak vám akorát vynadají, že jste vy ti, kdo v tom má bordel.
Kdepak, pani, já to nejsem!
Kdybych se neptala v červnu a posléze opětovně v srpnu, jestli OPRAVDU nastupuju do druháku, a kdyby mi ta paní, rádobystudijní, referentka dvakrát neodkývala tu samou lež, asi bych se tolik nerozčilovala.
Kdysi jsem při jednom rozhovoru s Kikou narazila na to, že nejhorší v životě je BEZMOC. Ukázala se tato dedukce víc než pravdivou.
A tak mi v pondělí příšery ze studijního řekli, že je ze mě zase prvák. A že si pro velký úspěch zopakuju celou češtinu, poněvadž tak malinko pozměnili anotace předmětů, že se shodují v podstatě ve všem, ale ta poslední jiná věta zapříčiní to, že vám to neuznají. A tak se teď ve třech předmětech učím téměř to stejné, vždycky stejný nadpis, ale díky jinému kantorovi mám u všeho jinou definice. To aby v tom byl ještě menší bordel.
Jeníček se ukázal jako skutečná opora, rozčílil se (zatímco já si utírala již druhé dnešní slzy), a zavolal na svoje studijní (kabrňák:-) s otázkou, co by se dalo dělat. Aha, zajít za proděkanem. A že prý tam půjde se mnou... Zlato moje.
Ovšem, oni na té fakultě jsou to lišky podšité, a ai kdyby mi nakrásně uznali pár těch předmětů, bude mi to prd platné, jelikož ty naše předměty rozplizli do několika dalších, v podstatě stejných avšak opatřených jiným názvem, čili bych si za letošek na každý semestr musela dát kolem dvaceti předmětů a já bohužel nejsem Bůh, ani Superman natož Tinky Winky...tohle jednoduše nedám.

A tak jsem prvák. Zase. Štve mě to, měla jsem dělat bakalářku příští rok s Jendou zároveň a takhle nic. Jen to, že mě ta přemilá ZČU připravila jen tak o rok života, studia... A víte vy co? Moje optimistické já se už stihlo ozvat: místo němčiny si jako druhý sloup dám angličtinu a bude. Alespoň jedno pozitivum to má- budu studovat jazyk mě bližší. A nebojím se, jelikož se stejně jede odznova. První dvouhodina byla na téma:
I am. You are. A můžete to zkrátit na: You´re.
Zkrátka využiji pnou nabídku studia do 26 let. Škoda, že nemám režijku:-))

Jo a ještě něco vlastně: V pátek jsem zašla se spolužáky ze základky Vojtou a Ájou na kafe. KAFE! Hned po dosednutí se paní servírka zeptala POUZE mě, zda-li mi už bylo 18. Tak jsem vytřeštila oči a ona vesele pokračovala, abych se prokázala nějakým dokladem. Tak se jí ptám, jestli by nestačil řidičák:-) No, docela jsem z toho byla paf.... Celkem často slýchám, že vypadám mladě, ale že i teď, na prahu 22 po mě budou chtít občanku při vstupu do podniku... :-))

Meďulka pracovala

2008-09-27T08:31:00.003+02:00

Ale aby nedošlo k mýlce hned ze začátku, přiznávám se, že ne zas tak moc tvrdě:-) Tvrdý ovšem bylo vstávání, obzvlášť, když jsme vyráželi ze Staňkova- před pátou, za tmy a do zimy... komu by se chtělo. Navíc více méně do neznáma. Honza byl zase pan tajemnej a pořádně mi neřekl, co vlastně budu dělat. On sám byl domluvený, že bude pomáhat na stavně a já měla dělat v tetině firmě. Účelně využitý týden, kdy jsme si de facto vydělávali na dovolenou, práce byla od sedmi do dvou, odpoledne jsme trávili spolu (třeba kousek od tety je krásná zřícenina hradu)... bylo to fajn fajn fajn.

Dostala jsem se navíc do dobrého kolektivu, i když mi od začátku každý pořád tvrdil, že mě Markéta s Janou zkazí, nebyla to pravda, byly obě moc milé a když jsme všechny pracovaly nahoře, čas rychle utíkal.
Vesměs jsem polepovala obaly na lepidla, nebo stříhala trubičky do sprejů, čas od času přemlouvakla k fungování skartovačku, pila kafíčko a obědvala v půl jedenácté. Čili na brigádě se mi líbilo. Hlavně jsem koukala jak péro z gauče, když se uprostřed pracovní směny začalo grilovat... výborný. A páteční rohlíčkování taktéž nemělo chybu.

A vůbec nejlepší je, že jsme si tam vydělali na dovolenou... kdo by se jí ještě před měsícem nadál:-)

Shrnuto- od července po září- páč už nikde neprodávají diáře na rok 2008

2008-09-26T20:54:00.003+02:00

- Návštěva Veve v Lounech. Propovídané tři dny.
- Začátek července jsem strávila na táboře Staňkovských. Pecka. Výborných 14 dní.
- Návštěva kynšperského tábora.
- Staňkovská pouť. Možná bych se mohla živit jako výčepní. Ne. Nemohla. Neumím vést klidnou konverzaci s opilými, kteří si nevidí do huby, natož aby si hlídali, co z nich vychází (a tím nemyslím pouze slova...)
- Vandr s Okounem. Moc milé tři dny. Mariánky jsou hezčí, než bych bývala tušila.
- MOA 2008. Jsem aktivní, naivní a ke všemu i idealistická optimistka. Něco z toho se občas nevyplácí. Někteří umí nemile překvapit. Tím si ale hlavu neplním. Největší prostor nechávám hezkým událostem, které byly ve většině času. A závěrečný víkend je za týden...a safra:-)
- Pár dní doma, pár dní ve Staňkově. A rybaření!!!
- Zahajovací táborák roverů. Nepříjemné promluvy do duše, bez kterých by to ovšem nešlo. Někteří jsou nepoučitelní. Jiní si z toho snad něco vzali. Věřím, doufám. Jsme tým, my to zvládnem:-)
- Brigáda v Plešnicích. Pohodová atmosféra- grilování, rohlíčky, lepení samolepek, stříhání... "Podívej, jak mě krmí. Kdepak, to on mi zobe z ruky:-))" Podkrovní spaní, tiché filmy, milá teta.
- DOVOLENÁ NA ŠUMAVĚ. Nejvíc nejlepší věc za poslední dobu. První dovolená s přítelem. Supertajná a superexkluzivní.
- Ovšem... bolavé koleno a hrst prášků denně.
- Brigáda v Plešnicích číslo dvě.
- Písečný červ. Růžový. Těžce vydřené třetí místo:-) Asi tomu něco chybělo. Já vážně nejsem proti nikomu zaujatá! Večerní koncertování v Hifáči, Lomikar v Mlokově podání neměl chybu.
- ZČU je instituce k popukání, a kde smích nestačí, přicházejí naštvané slzy bezmoci. Zase do prváku. A do pr.... se vším. Ale zase zafungoval můj optimistický mechanismus a Jeníčkova podpora (obrovská) a všechno bude.

Tak asi tak nějak. Ve zkratce, bez fotek. Polepším se, vážně:-)

MOA 2008

2008-09-01T20:16:00.003+02:00

Pozaoponová poznání umí leckdy vyrazit dech i mile překvapit.
Asi by to bylo na dlouhé minuty a mnoho písmenek, než bych to všechno vypověděla, a stejně by dost zůstalo skryto kdesi na půl cesty, proto to zkrátím.
Nesnáším pomluvy, a to jakéhokoli druhu. Umět se zasmát na cizí účet jde tak snadné, leč je to známka nikoli punku, ale jakéhosi vnitřního slabošství. Tím hůř, slyšíte-li ta nepěkná slova z tak pěkných úst.
Sledovat přerod z neznámých lidí v partu kamarádů je krásný moment. Mladická nerozvážnost sice může končit zlomenými srdci na straně jedné a zamilovanými pohledy na straně druhé a proto se s tím musí jednat víc než opatrně, na druhou stranu, chybami se člověk učí a pohledy do minulosti nám v budoucnu pomohou překonat mnohé. Zde se opět ukazuje prvek přátel, kteří se nesmí bát a z myšlenky stvořit sem tam i slova. Výtečně se povedla žlutá a červená (díky rádcům Smrčku Ztepilému a Fofíkovi:-), ani zelená si nevedla špatně, i když byli více ponoření do sebe narozdíl od předchozích extrovertů a bílí, bílí se nám zasekli někde na půl cesty jménem Komunikace. Stačí pak pár tvrdohlavých horkých hlav a stane se, že se z putování vrací ze dvou stran.... škoda jich.
Komunikace je vůbec umění a jak se ukázalo, lidstvo, ač páni tvorstva, v něm vůbec nejsou kovaní.
Všímavost a stařecké neduhy se jednoznačně nevylučují. Všechna čest všem vitálním starším pánům. Přijít, zajímat a mít starost, to se cení, třebaže bych to bývala čekala z úplně jiné strany.
Carpe diem. Naprosto. A rozhodně by se nemělo čekat na poslední dny a večery a pak to psát se slzou v oku do obálek. Loučení jsou smutná, ale zůstává-li tam příslib blízkého setkání, může se leccos napravit.
Příprava by se neměla podceňovat a pakliže se tak stane, nedávat svou "neschopnost" tak okatě najevo. Jednoho pak zamrzí když vidí, že ten, který tomu věnoval hodně a snažil se, pak zůstane přehlížen na úkor toho, kdo honí po nocích, co mělo být hotové. Čas není milosrdný a víme to všichni, ale ocenit by se v tom případě mělo stejnou měrou. A snad i ... spravedlivě?
Bratr Žlučník, Bratr Zub, Bratr Kyčel a Sestra Záda- to jsou pojmy letošního MOA.
Plyšová koule.
A safra! (s pokýváním prstem nad hlavou aneb jak Safrapán Pepin do historie vešel)
Jak se z Roveringu a Přírody najednou stane velitelka F1, Sportíky, Olymp, GPS, Mumraj a Čajovny vážně netuším:-)
Překvapivé maily a chichotavé smsky... CHI CHI CHI.

Luky, Fofík, Čoko, Myška, Pedro, Xsi, Mýval, Hobit, Pepin, Smrček a Vráťa svou výškou zřejmě nejvýraznější osobnosti kurzu. Hombré a Radar zákulisní opory.

Kořitelský záznam

2008-08-09T21:17:00.005+02:00

Mistři Kořiči: Páda, já, Tučko.

Jedna z mnoha póz. Tučkovo copyright:-)

Kořitelská trať člunko-picího běhu.
Kořič číslo jedna.

Kořič číslo poslední.

S kelímky je spousta legrace:-)

Kelímek? Voda uvnitř? Zlejeme se navzájem:-))

Padákův apartní převleček číslo jedna.

A apartní oblečky číslo dvě, zdroj: krabice táborových zbytků.

Páda si našel slušivou čelenku a třetí oko:-)

A už zase pózujeme.

Další Tučňákovo kreativní nápad.

Jediové v akci.

Kořiči po letech

2008-08-08T09:01:00.004+02:00

Ojojoj, dva dny dlužím zápis z bezvadné akce.
Začalo to naprosto nečekaně, i když podvědomě trochu očekávaně jsem mohla tušit, že pakliže se potkám s Tuřínem, vyvrbí se z toho nějaká spontánní věc. A taky že ano...zlatý Tučko:-))

Ta slečna ve Fornice na mě musela dost dobře zírat, když jsem tam ve středu vlítla jak velká voda a hned u dveří spustila: "Hledám prince na bílém koni!" A svůj toužebný pohled upřela na Tučka. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a byla přesně taková, jakou jsem si přála slyšet: "To jsi tady správně:-)" Paráda. V podstatě šlo o to, že jsem potřebovala odvézt pár nahromaděných krámů, vč. kytary a vyklizeného sokolovského vzpomínkového šuplíku, neboť jsem se rozhodla své vzpomínky centralizovat, a to do Kynšperka. Není toho opravdu málo, autobusem bych to nedala a vlakem teprve ne. Dohodli jsme se na pátek, že přijdu za ním, pojedeme ke mě a naložíme se a tradá. Nicméně, běh událostí v tomto momentě neskončil, jak by se mohlo zdát, nýbrž právě začínal....

Samozřejmě jsem okamžitě Tučka na něco pozvala do Masky, to je minimálně slušnost a mimoto, dlouho jsme se neviděli (na Kynšperském táboře a i tam bylo popovídání si tak nějak pochybného rázu). Zaběhla jsem tedy tedy domů a po páté už se s ním vesele smála na celé kolo. Z původního plánu pozvat HO, jsem byla lstí pozvána JÁ:-( Příště, no. Zavzpomínali jsme i na naše slavné koření pařezů a májky a mého veleúspěšného pokoření habartovského umyvadla:-))) a na to konto zavolali Pádovi. Chvíli byl dost vykulenej, kdo to s ním v telefonu mluví, ale poznal mě:-) Dobře on! Ještě chvíli jsme tam tak seděli až najednou padl nápad jet do Habeše něco pokořit*.* (takhle mi zasvítila očka). A jelo se.

Na skauťáku jsme prolezli klubovnu, a vyrazili do tajemné Kůlny č. 4, která prý skýtá vhodné nápovědy k tomu, CO dnes pokořit. Ono i jo:-) Našli jsme plastové kelímky a nápad byl tu: Dáme člunkový běh s tím, že na každém konci se vypije jeden kelímek. Tučko původně hlásal, že čtyři kelímky na každé straně je brnkačka, nakonec jsme to ale stejně snížili na celkové 4 a dali to na čas. Sotva jsme to připravili, Padák byl tu:-) Utíkali jsme se schovat a já na na něj nádherně bafla... chudák se polekal trochu víc, než bych byla čekala... jsem to ale, a to mi přinesl velkou Studentskou pečeť! Páďa je prostě zlato, s těma dvěma se člověk nasměje:-))

Začalo KOŘENÍ. První šel Tučko a dal to za 00:49:09...dobře on. Kopal to do sebe jak malý panáky. Pádovi to šlo hůř, byl asi 01:20:00 a ještě se pobryndal:-) Já to měla za potupných 00:51:00, taky jsem mohla pít rychleji...ale když mě ti paňáři rozesmívají, to je pak těžký...vlastně to spustilo moje odříhnutí:-)) Po tom velevýkonu jsme si vyfotili svoje pupky a nafotili první sérii fotek. Co budeme kořit dál? TÁC! Naplnili jsme tác kelímky s vodou a kdo to zvedne nohou ze země a dá si to na hlavu a ujde pět kroků. S prázdným tácem to šlo. S plným teda ne. Šla jsem první a hned jsem se polila:-) Padák jakbysmet (vlastně, ten kelímek jsem mu za krk vylila já:-)) Ale on to neví, tak se soustředil na balanc a v momentě, kdy mu to padalo na to, aby se nepolil, až jsem ho zkrátka polila já...on ten límeček tak odstával...a ten jekot:-)). To Tučko ušel i jeden a půl kroku a pak se polil stejně. Následovala série fotek č. dvě, kdy jsme se polejvali a váleli se po zemi a po sobě a měli z toho větší radost než děti na písečku:-)

Padák pak objevil krabici zapomenutých věcí z tábora. Nutno dodat, že většinou ve velmi malých velikostech. S tím, že prý nebude mrznout v mokrém, se začal soukat so očividně maličkých kraťasů:-) Jistě, že jsme ho v tom nenechali:-) A tak vznikla módní přehlídka, kdy jsme narvaní do minitriček a minikraťasů (já měla chlapecké apartní plavky:-) pózovali jako diví a ohromě se u toho nasmáli. Když kluci vytáhli ještě blankytně modré paraplíčko...:-)) Hemží se mi to tu smajlíky, vím, ale tenhle podvečer byl zkrátka jedna velká legrace.

Zároveň jsme se domluvili na filmové noci s grilováním na skauťáku, jen jsme všichni měli pocit, že ten termín se něco koná, ale nikdo nevěděl co. Tak uvidíme. A fotky dodám, jen co je vydoluju z karty z tydlifonu. Tyhle spontánní akce vždycky stojí za to. Navíc návrat ke kořitelsým kořenům... Jupíjou;-)

Pampalááá Pampalííí

2008-08-02T21:16:00.003+02:00

Sladkých 17, to je věc:-)
Poslední tři dny jsem strávila intenzivním úklidem (a teď přesně vidím tátovo pobavený pohled s větou typu: "Ty? Uklízet?!" Ano, já, jsem opravdu shodou okolností a předvídatelných náhod byla donucena k razantnímu úklidu, z něhož sice vzešlo 5 pytlů zapomenutých vzpomínek a odpadu, přesto ale jsem po domě stihla zašoupat několikero krabic a několik dalších umístit nahoru na skříň, až to bohužel zase vypadá trošičku neupraveně. A já se tak snažila... Nicméně, pokoj betonový asi nenafouknu, tedy se musím já i mé drahé návštěvy spokojit s tím, jak to je. Dalo mi to práci, takže radím spokojenost;-)
Končí sobota, vlastně, a to jsem si v pondělí říkala, jak to bude dlouhé.... Odřekla jsem i dvě akce. Grill party u Bremertů, kterou mi nabídla Ivka po středečním odpoledni stráveném u řeky. Mimochodem, řeka krásně voní. Ta vůně mi evokuje léto. Stejně jako vůně melounu. Řeka+meloun=léto:-) Nebo i odděleně, jak kdo chce. A druhá byly Ondráškovy narozeniny...juj vlastně jsem odřekla tři věci...ještě výlet k Cůovi. Jééé, jsem to ale. Abych nepřebrala... Jenže teď jsem byla v Plzni nějak moc často, nebo tedy spíše v jejím okolí, a ono cestovat tam a sem dělá docela větry do peněženky. A jelikož vím, že se cestování na téhle trase jen tak nevyhnu... Ach jo.
No, ale Pampítko moje zlatý mi povědělo, co se na narozeninách i grilování dělo, takže nejsem zas tak úplně mimo. Mimo je ovšem její tydlifon, který zvládnul Hup utopit. Rošťák jeden:-)) Ještě, že má tak pěkný úsměv. A oslava byla oslavou s velkým O. Slavilo se venku na houpačce i na vedlejší posteli s podnájemníky na podlaze, o kterých slavící neměli ani tušení:-) Srandy kopec:-) Trochu mě mrzelo zjištění, kdo všechno se řadí do skupiny kuřáků a jedno je mi čeho. Fuj:-/
Hovoření bylo s Peťulkou moc pěkný..a kdy nebylo...jen jsem zvědavá, jak to všechno zvládne, srpen v Praze... A já zítra vyrážím na minivandr, těším se, těším:-)

A jedna podčarová: Sladkých 17... jak jsem se tak hrabala ve vzpomínkách, objevila jsem i zapomenutý deníček z období devátá třída až druhák (možná třeťák) a další deník z prváku na vejšce a čtení to bylo... zajímavé, překvapivé, místy úsměvné a místy mi byla k pláči moje neskutečná naivita.

Pokousal mě pes

2008-08-01T14:34:00.002+02:00

Dneska dopoledne. Zase. Mám snad v sobě něco jako přivolávač velkých hafanů? Spustilo to ovšem reakci, jakou bych u sebe ani v nejmenším nečekala.
Šla jsem odnést kamarádce fotky ze svatby, vítám se s ní, Šárkou a mamkou, co tam strašila už od devíti, a jak tak procházím kolem stolku, bez varování, bez štěkání, zavrčení, zkrátka JAKÉHOKOLI náznaku se po mě ohnal ten debilní telecí pes a regulérně mě chňapnul po prdeli. Tím, že jsem byla v pohybu sjel tlamou níž a nejenže do mých parádních zánovních kalhot vykousl megadíru (šila to teta a po ní přešívala mamka a stejně jsou ty kalhoty na odpis....z toho se asi prosmrkám na druhou vrstvu kapesníku, protože zrovna tyhle se mi líbily moc a navíc jako jendy z mála jsem je ještě mohla nosit bez pásku:-(..a měla jsem je na sobě podruhý...grrr...fňuk...) a navíc, jako by to tomu psímu trotlovi nestačilo, se mi zahryznul do stehna.
Mám tam dva kousance jak od upíro-kobry.
Štve mě to a je mi to líto a štve mě, že prý "to přeci zvládnu".
UUUUUUÁÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍ!
Mohla bych si, prosím pěkně, dovolit jednou také něco nezvládnout?
No, tuhle situaci jsem teda nezvládla,to je fakt.... normálně jsem se tam rozlítostnila tak, že jsem se rozplakala. A plakala jsem zase doma, když jsem viděla, že ty pěkný kalhoty už fakt nejsou pěkný.
A pak jsme sebou plácla na postel a plakal jsem, protože mě ta noha bolela a pálila. A že Honza je daleko.
A já to nechci zvládnout!
JÁ BYCH RADŠI CHTĚLA OBEJMOUT!!
Nemám ráda velký chlupatý koule jménem pes. A ty malý zákeřný kotníkáče taky ne.

Tak haló, kde jste kdo? Přišel by mě někdo obejmout a pofoukat dušičku? Prosím?

Jenda zavolá

2008-07-31T12:55:00.002+02:00

a Maruška změní plány.
Stávat by se to nemělo, jsem si toho vědoma a však jsem mu to také v pátek řekla, ale touha vidět ho byla tak nějak...silnější:-)

Stalo se totiž následující: Původně měl už v pátek být na cestě do Tater, kde mají turisťák, leč přišla rána, kterou nikdo nečekal, tedy, že zakladatel střediska (Kelt) a navíc Boydův tatínek umřel a v pondělí měl mít pohřeb. Tatry se odsunuly (pár e-mailů a telefonátů naštěstí stačilo) a s nimi i Jendův odjezd. Říkla jsem si, že když pořád jezdím já tam, mohl by on přijet sem, ale ... Člověk míní... Konala se totiž ve Staňkově pouť. A Jenda že tam bude bridádničit. A prý jestli bych nechtěla brigádničit s ním- budeme spolu a ještě si něco vyděláme.

A tak jsem v pátek ráno (BRZY ráno) už zase byla na cestě do Staňkova. Už si říkám, že je mi to blbé, pořád tam být nakýblovaná, ale nikomu, zdá se, to nevadí, a Honzík říkal že mě má radši u sebe. Mě se tam tedy taky moc líbí, takže vlastně- vo co go?:-))

Málem jsem ho nepoznala:-) Jednak jsme neměla brýle, a jednak byl vyfešákovaný... žádné tábornické, ale pěkně městské. Chvilku jsme strávili spolu, ale kolem poledního odjížděli do nemocnice za dědou, zůstala jsem doma, nehodilo se, aby mě představovali takhle, a k mému překvapení mi úplně v pohodě dali klíče od domu, že se brzy vrátí. Docela mazec:-) Stihla jsem pověsit prádlo, umýt nádobí chvíli koukat do internetu a už byl Honza zpátky:-)

Šlo se na pouť! Tedy, kousek před ní, kde se připravovalo podium a další věci a kde jsme měli čepovat pivo. Docela jsem se za ty tři dny vypracovala, s velkou pomocí Jendy, do té doby jsem jen párkrát točila v Pubu:-)) Ze začátku měl tendence poučovat mě před "zákazníky" což mi přišlo lehce trapné, ale vysvětlila jsem mu to. Byli jsme skvělá dvojka. Tolik legrace a srandy, do toho hrála hudba (v sobotu Lucie a v neděli Kabáti, takže dobré), seznámila jsem se se spoustou lidí a celý Staňkov ví, že k sobě patříme, jak mi jednou večer pošeptal do ouška. Byla to docela dřina. ač se to nezdá, nad ránem nás dost bolely nohy a mě hodně v kříži.

Mám pár nezapomenutelných momentů, třeba když Jeník někam zmizel a pak se vrátil a povídá: "Mařenko, já mám někdy srdce v kalhotách:-)" A za kraťasy měl schované perníkové srdce. NO není on úžasný?:-)) Takhle se taky vrátil se dvěm pouťovými růžemi. VYzkoušeli jsme si i jednu atrakci jménem Extreme nebo tak nějak, a byla to síla. Kyvadlo točící se dokola a letící výš, než je úchytný šroub, rychlost maximální, že jsme chvílema mělažaludek až v rameni...vnitřnosti mi úplně nadskakovali. Napoprvé jsem byla pěkný srábek a odmítala jsem se pustit a dát ruce nad hlavu, a když, tak jsem Jendovi málem rozdrtila prsty, ale večer jsem už dala ruce nad hlavu a vychutnávala si to:-)) Bylo i jedno neveselo, kdy si jeden hulvát pustil pusu na špacír a Honza na to neřekl ani slovo, což mě lehce zamrzelo, že se mě mohl zastat, ale on ho znal a věděl, že to s ním nehne, tedy mlčel...Naštěstí jsme s to vyříkali a bylo zase víc než slunečno:-)

Přišli se za námi podívat i lidi z tábora- roveři, Niki, Mimi, přijeli i oba Honzové, Vendy a spol., viděla jsem i slečnu Market, holky z intru- Evču a Hanku, které ze mě byly dost na větvi:-))...

Zase krásné 4 dny.... Vůbec se mi nechtělo v pondělí odjíždět...ale zase jsem jela za Pejťou a na MOA poradu, takže to bylo fajn...ale stejně.... ti motýli v břiše mi nedají spát a myšlenky se vrací a srdce se těší na další příště...

V pondělí večer jsme se ještě stihli na hodinku vidět, dojela jsem na nádraží, kde čekal, a i ta hodina mi pomohla se srovnat s tím, že mého drahého cestovatele 14 dní neuvidím... Jen co se vrátí z Tater (tedy asi 1. nebo 2.) jede na pánskou jízdu di Itálie a vrátí se kolem 10..... a to se chystá k nám. A ke mě do pokojíku musí každým okamžikem vtrhnout uklízecí komando, jinak spíme na zahradě:-)) Ale ono to uteče, už je čtvrtek, zítra a pozítří musím nějak dát dokupy pokojík, stavit se za nevěstou s fotkami, v neděli vyrážíme s Okounem na minivandřík do úterý, pak zajedu do Sokolova... ono to snad nějak uteče;-)

Loketské poznání

2008-07-24T10:31:00.005+02:00

Slečna Žabka nám poněkud vyrostla. Nejen co se předních rozměrů týče (jsem v tomhle horší než leckterý kluk:-)), ale i tak nějak.... upřímnostně. Vždycky jsem jí považovala za ztřeštěnou slečnu se kterou se dají dělat blázniviny, jak ale došlo k vážnějším hovorům, upřímná slova aby z ní jeden páčil heverem. Simsala bim! Lidé se mění. Tak jest.

S Jednou jsme zase měli jeden z velkých vzpomínkových hovorů, to po cestě z Holýšova, kde mě byl představit svým spoluhráčům. Byl to prima večer, takový uvolněný, lehce alkoholicky opojený. A tak se jazyky cestou zpátky rozvázaly a my si navzájem poodkrývaly své duše. Nebylo to lehké a já si toho opravdu vážím. A třebaže jsem za to ráda, je to známka toho, že mi důvěřuje, a že to není jen chvilkové poblouznění, cestou domů, jak se tak člověk ve vlaku nudí jsem nad tím vším přemýšlela. V hlavě mi ze všech těch informací dokola znělo jen jedno jméno: Žabka.

Ta Žabka, co na mě hned po Klíči po ročním odmlčení vybafla, že už o nás ví. Ta Žabka, která je mu tak blízko díky studiím v Praze, ta Žabka, s níž byl na koncertě (a teď nemyslím Strahov). TA ŽABKA s níž nás pojí Obrok 2005. A právě díky tomu, že znám tu historii jsem se začala trochu bát. Co když? Ne.... Ale co když?

Dlouho jsem o ní žádné zprávy neměla, ale z kusých útržků jsem se začala bát. Vždycky jsem měla za to, že by jisté věci nikdy neudělala. Obrok 2007 mě přesvědčil, že udělala. A právě proto jsem se ve skrytu duše musela pořád ptát. Hlavně mi to do sebe pořád nějak nezapadalo. A tak jsem, navzdory svým obavám, ji požádala o schůzku. Náhodou je zrovna tenhle týden ve Slavkově, tedy jsme se domluvily na rande v Lokti. Jela jsem se smíšenými, spíše skeptickými pocity...

Ta slečna, co na mě čekala u autobusu- to je ona? Vyloupla se, jen co je pravda. Zpátky k brýlím a delším vlasům, stále usměvavá... Nechodila jsem dlouho kolem horké kaše. Řekla jsem jí, o svých obavách, otázkách a ptala se, jak to celé bylo. Přeci jen, lépe se poslouchá minulost někoho, koho neznám, než společná minulost lidí, které znám a pokud jde navíc o moji MOA Žabku... Překvapila mě. Pověděla mi bez okolků o všem, co se odehrálo od toho roku 2005, jaké to mělo pokračování-nepokračování, o cestách do Staňkova, jak u něj přespávala na Mixemu a rok na to byla pozvána na Strahov znovu...bez spacáku, bez spolubydlícího.... Je to možná sebetrýznění, ale potřebovala jsem to slyšet. Pro klid mojí zmatené dušičky. Být ujištěna, že je to v pořádku, že nehrozí žádné nebezpečí. V jednom jsem si jistá- věřím. Věřím, protože jinak by to nemělo smysl, a jestli pro mě něco v tuhle chvíli smysl má, pak mistr Jendoš. I když se pořád vymlouvá slovy typu: "Já ti říkal, že to se mnou bude těžký..." :-)

Puzzle složeno do posledního dílku. Muchlám. Trhám a hážu do koše. Už nebudu řešit něco, co se odehrálo dlouho před mým příchodem, nemá to smysl, lepší je žít svou hezkou přítomnost a snažit se tvořit ještě hezčí budoucnost. Naší budoucnost:-) Mám z toho velmi dlouhého a obsáhlého rozhovoru moc dobrý pocit. Kdepak, nejlepší je udělat si vlastní názor sám a tahle Žabka, ta se mi líbí:-)

Sebezpyt

2008-07-22T21:13:00.004+02:00

Člověk je ve svém štěstí stále nespokojen. Lidskou podstatou je štěstí neustále hledat, jít za ním, a pakliže ho jednou dosáhne, a uvědomí si to, bývá pozdě, neboť už má zase namířeno vstříc k jinému. Nebo od něj? A nenesu si ho náhodou v batůžku na zádech?
Co nás stále žene dopředu? A proč si ten okamžik neumíme pořádně vychutnat?
Doprčic- proč si tu pouštím celý den tu zatraceně smutnou písničku, která má v sobě všechnu radost i starost a proč se zítra chystám píchat do vosího hnízda? Mám to zapotřebí? Pomůže nám to?
ALE JÁ OPRAVDU VĚŘÍM!
A nepřesvědčuji jen sama sebe? Poprvé v životě mám takový problém vyrovnat se s pravdou. Já, co upřímostí metám kolem sebe jako blesky, a často nehledím, jak hluboce a kam zasáhnu. Měla bych. Měla bys!
Mám strach? Ano? A z čeho asi tak? Zbytečně řešíš něco, co už dávno nemá váhu.
Nesnáším ten moment, kdy člověka dohoní minulost a svou kostnatou rukou zaťuká na rameno v ten nejpitomější moment. Neptá se o sovolení, nežádá. Seká a bolí a rozpaluje vášně.
Je vůbec čeho se bát?
"Mám tě moc rád..."
A plachý úsměv do tiché tmy.

Tak už si nedělej starosti, Mařenko.

O templářském táboře a krásných dnech

2008-07-22T09:11:00.009+02:00

Jela jsem tedy letos na "cizí" tábor, se skauty ze Staňkova, odkud jsem znala jen velmi malou část osazenstva. Risk, který se vyplatil a nad kterým se ještě stále zasněně usmívám.

A zase to bude dlouhé čtení....

Když jsem vesele dodrandila až na místo, Jenda zrovna vycházel zpoza rohu, se zářivým úsměvem a dvěma roztékajícími se nanuky v ruce:-) Samozřejmě jsem si díky tomu zalepila prsty, takže když mi pak jeho rodiče podávali ruce, bylo mi lehce trapně. Hned jsem mu ukázala svůj tričkový výtvor a on se rozesmál na celé kolo, neboť právě tričko, jehož obrázek jsem vykradla, on koupil Barče za promoci. Když to zjitila ona, následovala další salva smíchu... a ten nás ostatně provázel po následujících 15 dní:-) Odpoledne jsem nezávazně prokecali, namalovala jsem hrneček s motivem Campigů a navečer jsme zajeli k tetě se vykoupat. Mimochodem, malý Jéňa je vskutku neuvěřitelný éro.

Ve čtvrtek jsme měli odjíždět na tábor, ale sotva jsme naložili, spustila se taková průtrž mračen, že jsme se rozhodli jet až v pátek VELMI brzy ráno. Na nakládání jsem se poprvé setkala s PRDy, a když si teď zpětně vzpomenu na to opatrné oťukánvání se, musím se smát. Druhý den jsme tedy vyrazili směr Ostromeč, a třebaže nás tam nebylo mnoho, zvládli jsme docela veliký kus práce. Teda, kluci zvládli, já s těmi tyčemi moc dřiny neodvedla:-)) A tak navečer stála všechna tee-pee, z nichž nám to levé holčičí dalo zabrat víc než dost, kuchyně byla pod střechou, a stál i hangár. Rodiče se patrně těšili hodně, až se dítek zbaví, protože v sobotu se začali na táboišti objevovat už v sedm ráno a udiveně si nás, rozespalé mátohy, prohlíželi, když jsme se v půl osmé vylézali z tee-pee. Pak už to šlo ráz na ráz. Stany, záchody, dovypnout společenské týpko, vybavit kuchyň...

Několik málo srovnávacích postřehů:

Podsady u většiny stanů byly o dost nižší, než jak byly na Kynšperském táboře. Nemají latrínu, ale kadibudku. Vaří na DVOU PLYNOVÝCH kamnech!!! Na to jsem koukala dost vyjeveně:-) Mají tři tee-pee, což v celkovém pohledu na tábor vypadalo moc pěkně. Kuchyně je potokem oddělena od jídelny, kde jí jen děti. V "sauně" se chladilo o sto šest:-)) Nebylo tu žádné místo na koupání, ale když Franta postavil hráz, vody v potůčku rázem přibylo. Po letech jsem se zase koupala v lavoru (u nás bývala konstrukce s velkým barelem, ze kterého vedla sprchová hadice:-)) Hodně si vyhráli s bránou, ze které se postupně stával pěkný kolos. Dokončena byla druhý týden ve středu:-) Vedle hřiště na ringo tu byla ještě pálkovaná, vázaná prolézačka a houpačka. Závěrečná cesta za pokladem byla nejhezčí, jakou jsem kdy viděla.

Píšu tu o tom, a přijde mi to naprosto samozřejmé, jako by to byl jen další tábor z řady. Nebyl. Byl v mnoha směrech výjimečný. Třeba to, jak se mi povedlo mezi ně vplout s překvapivou lehkostí, děti mě přijali jako dalšího vedoucího, dospěláci mě mezi sebe také vpustili bez problémů a PRDi, kde jsem čekala delší dobu aklimatizace, mě překvapili snad nejvíc (tedy, nejvíc Honzovo rodiče se svou nabídkou tykání... pár dní mi to dělalo dost problém... hlavně když jsme se po obědě scházeli všichni v kuchyni na naše kafíčkování...ale potěšilo mě to ohromě moc:-)- vpustili mě mezi sebe, snad i díky tomu, že v Lumpovi vidí vzor a já teď patřím k němu. Čoko, Černoch i věčně se vykecávající Pedro, to jsou prostě řízkové. A Bloudil mě moc mile překvapil, když se vzdal sporného Orlího pera (budík se totiž předbíhal a my nevěděli, jestli splnil, nebo ne, jednalo se o nějakých trapných 12 minut, ale nevědělo se, jestli přes nebo do... a tak dostal čas na rozmyšlenou a vzdal se jich. Po tom, jak sjediný nepřislíbil udělat cokoli při Indiánském odříkání si tímhle u mě dost šplhnul). Dokonce jsem jeden den obdržela táborové ocenění: Sympaťák dne. Děti mě nominovaly. Pracovalo se s nimi skvěle. Na táborový povel Krákorá se povětšinou do počítaných třináctibyli schopní sejít, a když morálka začala povolovat, promluvila jsme jim na večerním Rokoku maličko do duše a zase to fungovalo;-) Nebylo hluchých míst, a když, tak jen minimálních, a to ještě způsobených ošklivým počasím. Předem naplánovaný program se osvědčil, dle potřeby se přehazoval a já teď lituji, že jsem si to zapomněla vyfotit, jelikož to šipkové bludiště opravdu stálo za to. Nicméně se v něm objevily snad všechny možné aktivity od sportíků, hry různých typů (jasně vedou orvávačky:-), uměleckých dílen (vyráběly se lapače, byl bodypainting, peruánské ozdoby, výrobky z kůže, připravena byla i batika a malování na hrnečky a textil, které se ani nestihlo), závody, vodní bitvy, Kolo štěstí (kdy se kluci poprvé učili se oholit nebo si lakovali nehty:-)), po celotáborové soutěžení družin, výpravy, skautské dovednosti, večerní debatování a hraní na kytary (táborovými hity pro letošek jsou: Strakapúd, 1. signální a Pijte vodu:-) nebo vázané stavby. Sáhli jsme snad do všech odvětví. A věřím, že dětem se líbilo.

Celotáborová hra byla na námět Templářů. Na začátku se našel dopis, že louka, na níž táboříme patří potomkům Templářů a my se musíme vystěhovat. Ještě že ten Dingo umí latinsky:-)) Večer jsem jako vedoucí "objevili", že je možnost, jak na louce zůstat, ale že se nejdřív musí najít knihovna, v knihách vyhledat slova, z nichž se poskládají indicie vedoucí za pokladem. Trochu složité, já sama jsem se ze začátku v konceptu ztrácela a v průběhu tábora se nám z aktivit začal vytrácet koncept sám, ale všechno dohnala již zmíněná cesta za pokladem. Ta byla luxusní. den předem jsme s Boydou, Bloudem a Niki zajeli do Kladrub do kláštěra, prošli jsme si prohlídku abychom se pak zeptali průvodkyně, zda-li by byla nějaká možnost, jak schovat poklad v kostele. Poslala nás za kastelánem, u kterého se nám to vskutku podařilo vyjednat. Dál jsme pokračovali na Pony farmu, kde jsme se domluvili i přes zavírací den s panem majitelem, že naše děti tam nechá vydělat nějaké peníze za drobné práce (kdyání, zametání...). Je báječné zjistit, že dobrých lidí není málo. Samotná cesta pak proběhla následovně: Družiny vyrazili do jedné vesnice najít olivovník (patrně dub se zavěšenými olivavami:-)). kde byly instrukce pro přesun do další vesnice, kde byl nastrčený falešný plakát na taxislužbu, kterou dělal v jednom autě Boyda a v druhém já s Honzou. To bylo něco:-)) My se hádali jako psi, až mi to bylo nepříjemné, do teď jsme totiž neměli žádný konflikt, a dost jsme to přehrávali, ale účel to splnilo, jelikož děti to sbaštily i s navijákem. Jednou jsme tu scénu vyhrotili natolik, že jsme za jízdy otevřela dveře, že si vystoupím. V jeho očích bylo zděšení s řadou otazníků, ani jeden z nás nevěděl, kam až to dojde. Když jsem vystupovala z auta, tázavý pohled byl pro změnu v mých očích. Nastartoval. Odjížděl. Pořád jsem nevěděla, jestli se třeba nezastaví, neodprosí, nebo to dohrajeme fakt až dokonce. Když auto sjelo celý kilometrový kopec došlo mi, že mě tu teda asi nechá. Napsala jsem mu zrpávu, že ok, že tam počkám a on zahrál, že jsme se rozešli. A děti? ještě v táboře mě přesvědčovali, že bychom měli být spolu:-)) Každopádně, před Kladrubami se sehrála další scéna, kdy se jako porouchalo auto a družiny museli po svých do Kladrub (cca 3 km po zelené, Čokova družina expertů ovšem i na tomto úseku dokázala bravurně zakufrovat:-)), jít do kláštera, kde jim na pokladně řeknou, že si na vstup musí vydělat a to na Pony farmě, kde jim ale zaplatili pouze třetinu vstupu, to aby do kostela na hledání pokaldu šly družiny naráz. Přes dorbné potíže, kdy fialoví čekali tři hodiny na zelené, se jim nakonec povedlo poklad objevit a zpátky je vzal Honza dodávkou. Hlavní část pokladu pak byly přívěšky s templářským křížem z pravého stříbra. Viděla jsem i loňské a předloňské poklady- dobře oni, dobře Staňkovští!:-)

Co bych tak ještě vypíchla? Třeba Rokokování v tee-pee, kdy jsem si zbrkle vzala hned první a až pozdě mi došlo, že vlastně nevím, jak to má vypadat, co mám očekávat, kdo tam bude, čekala jsem jen rovery a oni tam byli téměř všichni. A i když já osobně jsem z toho měla skleslou náladu, poněvadž vím, že jsem to mohla zvládnout lépe, všichni mě ujišťovali o opaku s tím, že to bylo jedno z nejlepších Rokok. Nejlepším povzbuzovačem je ale stejně Jeník:-) Ten úsměv a zamrkání... obejmutí... no, a hned se usmívám:-) Dobrý byl program pro PRDy (=příprava roverské družiny), kteří absolvovali Indiánské odříkání (ráno vyběhnout kopec, pomalovat se, namočit se v potoce, celý den udržet vážnou tvář, k obědu chleba se solí a večer stezku odvahy, kdy téměř všichni ve svém odhodlání byli připraveni podstoupit cokoli. Povedl se mi k tomu krásný motivační proslov v tee-pee na téma indiánských vlastností), denně točili s Kolem štěstí, měli noční výsadek na motivy Hell Days (z kterého mi Honza přinesl ve dvě ráno s vítězoslavným úsměvem obří slunečnici), někteří plnili Tři orlí pera a všichni pak Tři husté slony (čili antimlčení= mluvit ve verších/zpívat, antihlad= vypít 5 litrů vody, antisamotu= být nejdále 2 metry od někoho). Donesli jsme jim notebook s bláznivým arabským videoklipem Tunak Tunak Tun, a PRDi měli čas do vybití baterky, aby se to naučili a předvedli táboru, kterému jsme předem ukázali, o co jde. Všichni jsme se dusili smíchy při originálu i jeho ještě originálnějším pojetí;-)) Také se sešlo 5 kytar, hrálo se hodně, malí pak často na naučené písničky zřejmě po vzoru Pedra vymýšleli vlastní parodie (na závěrečném ohni zazářila Ruby s předělávkou Mezi horami), a písní tábora pro větší se jednoznačně stala Your Call od Secondhand Serenade, nepočítám-li coververzi Wellcome to Hell v podání Pedra.

Ohně- ty byly celkem 4, zahajovací, kdy jsem poprvé viděla, že někdo oheň rozkřesává, zábavný, oheň Tří orlích per s parádním rituálem, a konečný. Zase se tu ukázalo, že se tu dost lpí na tradicích, což se mi líbí. Pořád slyším Boydovo napomínání na nástupu: "Ale gumačky se ke kroji vážně nehodí!" Boyda, vida, celým táborem jak stříbrnou nití tkal duchovní rozměr, ovšemže díky tomu, že je kněz, ale i to mi bylo sympatické. Chodilo se ráno na Ranní chvály, přes den se plnily Tichachvíle určené k zamyšlení, kdo chtěl měl možnost jezdit do kostela do Ostromeče, od kterého dokázal vyjednat klíče. Legenda jménem Boyda nezklamala. Každý se na něj neuvěřitelně těšil, jeho jmého se skloňovalo v souvislosti se samými superlativy a zajímavými historkami. Však mu kluci taky složili onen song..."Ať počítám jak počítám, tak mi to nevychází. Ej sakra- někdo tu schází! Boyda už přijel, to mu to trvalo, Boyda už přijel, na něj se čekalo!..." Prostě pecka. Má vskutku velké charizma.

A tak bych mohla vypočítávat zážitek za zážitkem. A přece sem nemohu napsat všechno.... zase.... :-) Těhle několik dní bylo naprosto fantastických, vůbec by mě nenapadlo, že si je takhle užiju. Může za to velkou měrou právě Honza. Když mi nabízel jet s nimi na tábor, bez velkého rozmýšlení jsem kývla, a zase až zpětně mi došlo, kolik dávám v sázku. V jednom velkém, upřímném týpiovém rozhovoru se mi svěřil, že teprve od Slavkova tak nějak ví. Stejně jako ty tři dny v leích byly naší první zatěžkávací zkouškou, tak vrhnout se rovnou na 15-ti denní tábor, to chtělo kus ... odvahy? Mojí obrovské spontánnosti? Od každého kousek:-) I on v sobě k mnoha věcem našel odvahu... A zvládli jsme to, společně.

Díky všem, kteří se ho zúčastnili a pomohli vytvořit všechno to krásné.

Díky, Honzo:-*

Tábor v Ostromeči 2008- lehounké naťuknutí

2008-07-22T07:50:00.005+02:00

Je mi smutno, víc, než bych se odvažovala tušit.

Když jsem třetího drandila se svým apartním kufříkem na kolečkách na nádraží a měla před sebou hrozivou vidinu přendavání a nandavání toho hnědého monstra až do Staňkova, těžko by mě mohlo napadnout, že se z následujících dní stane něco tak.... krásného.

Bála jsem se, to do jista. 14 dní v jednom stanu, s člověkem, ke kterému teprve začínám mít blízko, a i když ho úspěšně poznávám a Slavkovská akce byla víc než příjemně překvapivá, stále jsme ani jeden nevěděli, co lze od toho druhého očekávat. Budeme spolu vycházet? Nepohádáme se snad kvůli nějaké hlouposti? A co když se v něčem názorově zcela rozejdeme? Byl to risk. Jeden z mnoha, do kterých se od samotného začátku pouštím. Zatímco on tam byl doma, mezi svými, já jela na jeho milé pozvání a kvůli němu. Kdyby se cokoli nepovedlo, nebylo by kam se schovat... Od vidění jsem pár lidí znala, ale jinak nevěděla nic. Bláhové? Možná. Odvážné, to určitě.

Ale jak už jsem řekla, nic z oněch nepříjemných věcí se nestalo. Naopak, a s lehkým píchnutím u srdce musím přiznat, že tenhle (Staňkovští by řekli: tuten:-) tábor byl za poslední řadu táborů asi tím nejhezčím. Lámala jsem si hlavu, proč tomu tak je, proč se mi tam líbí víc než na našich... Samozřejmě, že svou úlohu v tom hraje Jenda, ale to nebyl ten hlavní důvod. Především lepší organizovanost. Už před táborem jsem obdivně sledovala, jak se scházejí vedoucí a pracují na programovém plánu, každý den měli rozplánovaný do úseků a ty popsané aktivitami. Jistě, kvůli počasí se hodně hýbal a je to jen opěrná součást, ale alespoň se měli o CO opírat. Náš langsam styl, se kterým se nemůžu už kolik let ztotožnit se s tím srovnat nedá:-( Také na táboře se pak dbalo na dodržování časových schémat, alespoň co to šlo, a třebaže počasí nebylo nejmilejší, přesto si nevybavuji žádné hluché okénko, snad až na malou trhlinku v podobě Dnu naruby. Tón "krákorá" fungoval dost dobře. Pak ta přátelská atmosféra. Návštěvy tam byly skutečně vítány a rády viděny, což zase.... jednou z prvních vět u nás je zpravidla: "A budeš mít v noci hlídku." Třebaže by to mohlo budit dojem vtipu, dohromady s pohledy ostatních už to tak nevyzní. Kolikrát za tábor tam přijely holky a já pořád vidím Frantův obrovský, upřímně veselý úsměv. I když už nejsou v oddíle všichni je tam vítali a rádi je viděli. A tak si říkám, nevítá se u nás tolik proto, že ještě jsem ve středisku? Zou, Pampe, Guma a Krtek....čtyři lidé z třiceti je smutné číslo.

A ten kolektiv.... neměla bych se stydět to říkat, ale přesto mají mé tváře načervenalý nádech. Proč jen se lidé tolik bojí vyslovovat to příjemné a hezké? Nicméně- zdá se, že jsem zapadla. Stačilo pár dní a cítila jsem se tam jako mezi svými. Téměř tak, jako bych s nimi už nějaké akce prožila. Jsou bezvadná parta, skvělí lidé. Začínající roveři v sobě mají obrovský potenciál a já si s nimi užila legrace moc:-) Černoch, Čoko, Bloubal:-)), Nikita, PeeDraw, Houpal i Benji... Vůbec všichni se ke mě chovali moc pěkně, zapojila jsem se okamžitě, i menší děti mě vzali jako dalšího vedoucího, nikdo se nad tím ani nijak zvlášť nepozastavoval a mě to neskutečně hřálo na duši. Tuším, že mi nejspíš dost pomohlo, že jsem "ta Lumpíkova":-)) ale i tak...

Včera mi Guma řekl: "Doma jsi tam, kde máš své srdce." V tom okamžiku mě v něm smutně píchlo. Přesto jsem nevyslovila nahlas pravdu, jež mě tíží už tolik dní. Visela nad námi a jsem si jista, že i on pochopil. Žádné další otázky, jen obejmutí. V mém srdci navždy budou, Zoubeček, Pampeliška, Krtek, i Guma, ale místo, kam bych se chtěla vracet, už není Krásno.

A s podivným, hořkosladkým pocitem jsem včera večer jen jako pouhá návštěva opustila místo, které patřívalo k.... Sbohem.

Nestíhám, nestačím a už vůbec nesvačím

2008-07-01T21:41:00.003+02:00

Balím zběsile a rychle a ještě zběsileji.
Stihla sem si vyrobit tričko, v pořádku se vrátit z Loun, z tří nádherných dní plných hlubokomyslných rozhovorů. Potkat se s Elvisem (nahodně š'tastně). Nakoupila jsem věci na tábor ale nestihla věci na kurz (odkládám na později a smutně u toho koukám). Ještě, že ně jaké později stále mám. Už mi taky hodná paní za přepážkou ČD dala kartičku ke slevě Junior i s obalem a dlašími dvěma lístečky, s kterými si ale nějak nevím rady a nemám čas to teď zjišťovat.

Mám v poslední době čas vůbec na NĚCO?

Zvládla jsem vymyslet kus přednášky. Namalovat Sněhurkovou Pampělišku. Pozvat Zelího na kafe a vymyslet úžasnou hru (spíš rozvést jeho geniální nápad). Viděla jsem část Moáčků. Naplánovaly jsme s Veve veliký sraz. Potkala jsem se s Ájou a Ájou:-) Opětovně zrušila setkání s Leňáskem a opětovně vymyslela jinou alternativu- TENTOKRÁT SNAD:-))

Zítra v osm vyrážímě na ultra schnell Sprung do Deutschlandova a pak už si to budu drandit přes půl republiky s kufříkem na kolečkách... A holky a Piškot si teď někde uprostřed Jeseníků foukají na puchýře. Proč není den nafukovací? Nebo by stačil zdvojený červenec.

Platí i tentokrát: Všechno bude? SE VÍÍÍÍÍÍÍ!:-)

Rychlonews

2008-06-28T22:26:00.004+02:00

Tož:
Byla jsem na vandru po Slavkovském lese. Bylo to nad očekávání dobré, jelikož jsem slečna, co se nebojí ptát a nebojím se ani ožehavých otázek, nad kterými se druzí stydí. To mi otevřelo cestu hlouběji do Hozova nitra, za což jsem ráda, neboť asi tak dva dny předtím jsem měla sto chutí všechno odpískat kvůli nedorozuměné komunikaci. A právě proto jsem z těch tří dní tak nadšená, byly protkány rozhovory, upřímnými, milými, vtipnými, popichujícími a jakožeusmiřujícími.... zkrátka, usmívám se.
A mám pár nezapomenutelných zážitků, třeba když jsme se škrábali do kopce, začínalo se stmívat, sil ubývalo a najednopu slyším v zádech potutelné : Hihihi. Otočím se a- myslela jsem, že mě vomejou:-D ..."Jendoši!"
Dobré taky bylo přespání nahoře v boudě budce nad Svatoškami, tedy vlastně před ní. Ale ta budka:-) Vedli jsme tam krásný rozhovor, na který jsem se musela trochu posilnit a po první otázce už bylo jasné proč. Bouráme tabu témata:-) Tak už to dopadá, když někdo moc čte "poučné" články a chce vědět, kde tkví pravda.
Tiplice jsou pěkné mrchy, já jsem na ně už zvyklá, ale protože jiní ne, další den jsme jak největší aktivky už v půl šesté byli na cestě:-)
Také nemusí být pravidlem, že každý správný muž, má u sebe nůž:-) Jenže když má vařič a nemá v čem vařit, a dokonce ani hrnek, to už je napováženou:-))
Poprvé jsem také nocovala v Krásenské rozhledně...
Je toho moc, a tak snad....snad to dopíšu později.

Dnes mám za sebou svatbu, moje dlouholetá kamarádka ode dneška přestala býti slečnou a v tuhle chvíli asi zažívá tu svou svatební noc:-) Od včera jsem kmitala a padla jsem vysílením dnes v podvečer... Ale bylo to parádní. Všichni vyšňoření, nevěsta krásná, překvapivě málo nervózní....pobíhala jsem kolem nich v jedné ruce kameru, v druhé foťák a díky za to, že jsem holka, zvládala jsem točit, fotit a usmívat se naráz:-))

Asi začnu fotit slavnosti:-) Ale nejdřív se na to musím vyspat, ráno už zase mizím v dál- Louny s mezizastávkou v Mostě. Těším se, těším:-)

Jéééééé, a kdo za mě bude balit na tábor? A do kufříku, kde je víc místa, ale se kterým si připadám jako lady první kategorie, nebo do krosny odkud sice vyndám většinu sežvejkanou, ale budu si připadat normálno-táborově?

Cykloturisti

2008-06-24T07:58:00.007+02:00

"Chceš zažít dobrodružství?" zeptal se mě taťka při návratu s práce. S lišáckým úsměvem se zastavil s očima na mé tváři a čekal, co já na to. No řekněte sami, položí-li vám někdo takovouto otázku, jediná možná ( a správná:-) odpověď je: "Jasně!" "Tak si vem věci na kolo."

Věda, kterou trasou bychom se dnes chtěli ubírat na našem vandrování po Slavkovském lese, naplánoval trasu do "džungle" na druhé straně od cyklostezky. Cesta to byla pěná. Lehce dobrodružná, velice kostitřasová a posilovací, to každopádně. Co chvíli byl úsek neprůjezdný díky všemožným vichřicím, a skoro bych se nebála říct téměř neprůhozí, ale my jsme si poradili:-) Za pár hodin to půjdu ještě jednou s báglem, to bude radosti:-)

Jak jsme se tak prodírali lesem kolem Ohře, měla jsem takovou chuť do ní skočit. Voněla. Voněla přesně tak, jak voní letní řeka. Léto. Prázdniny:-)

V půlce cesty začal taťka strašně z ničehonic klít. Zapomněl doma peníze na pivo, které si mezitím dokázal tak vysnít:-) Ještě že má tolik známých a milý pan Pepa nás pozval. Odměnou mi bylo vyprávění o pravidlech golfu, plachtění po Atlantiku (tak prý se nechá přeplout za 23 dní), nebo o výrobě třešňovice... Ještě že mi jde perfektně výraz "velice mě to zajímá a soustředěně vás poslouchám":-))

Večer jsem se potkala s Luckou další z řady šťastných slečen a dokonce jsem potkala i mistra Ukecaného, se kterým se až překvapivě dobře hovořilo. Někteří lidé ještě umí příjemně překvapovat:-)

Posílám pusu a všechno hladící...i tobě

2008-06-22T19:57:00.003+02:00

A napořád:-)

A všechno bude.

A žádný zbytečný starosti a hlavně na to nezapomenout!

A když se zase začnu ztrácet ve svých myšlenkách, už budu vědět:-*

Kdo se moc ptá, moc se dozví

2008-06-21T21:55:00.003+02:00

Mám tady z rána napsaný článek, ale bojím se ho po sobě číst, natož ho zveřejňovat.
Proběhla malá výměna názorů mezi mnou a mamkou, kdy jsem jí vmetla do očí, že...
A jsem si jistá, že bych tyhle věci v budoucnu chtěla dělat jinak. Jenže.... to tvrdím teĎ, jká bych chtěla být. Pravdou je, že lidé kolem nás ovlivňují a přetváří ať chceme nebo ne. Zážitky zrovna tak. A má -li člověk na nose růžové brýle, nechá se přetvářet snadněji, než by si sám byl ochoten připustit.
A jak mám dneska tu velkou upřímnou, pokračovala jsem si v tom vesele před chvílí zase. Úsměv mi ztuhl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla snad víc, než jsem chtěla. Zbytečně jsem se vyptávala na věci, na které nebylo nutbé se ptát, stačilo jen nějakou obu počkat a pozorovat, utvářet si názor a ten původní maličko pozměňovat. Možná se nechat i překvapit...

Ale ne, moje držka ukecaná a zvědavá si mlela to svoje, kladla jsem zbytečné otázky které jen rozvířily poklidnou hladinu. Byl poklidná? Najednou mám pocit, že jen zdánlivě. Dozvěděla jsem se možná víc, než jsem měla. Chtěla. A zase vyvstaly nové otázky. A proč se na ně vůbec ptám? Proč pátrám po něčem. po čem mi pátrat nepřísluší? Proč se nechávám ovlivňovat svým hloupým fantazírováním? Je dost dobře možné, že jen špatně interpretuji gesta a jednání. Vím, že nonverbální komunikace tvoří z celkové složky komunikace víc, než ta verbální, ale pro mě jsou slova důležitá. Jsem složitá osobnost. Na jednu stranu potřebuju hodně doteků, a na druhé i jistou míru slov. A právě ta se mi nějak nedostávala. A tak jsem začala zbytečně přemýšlět, odvozovat, vykládat si po svém a nakonec se zbytečně, hloupě ptát a píchat do vosího hnízda.

Dostala jsem, co si zasloužím. Mlčeti zlato, fakt. Příště budu jen mlčet a víc vnímat. A jsem u toho, co jsem říkala prve: Okolí vás ovlivňuje. Jestliže vám navíc na někom záleží, ovlivnit se necháte lehce. Byť by to bylo na úkor části vašeho já.

Už vím, k čemu jsou dobré výluky

2008-06-20T23:58:00.002+02:00

Výluky, to jsou prima věci, obzvlášť, když člověk někam spěchá nebo by si přál být doma minimálně v předem ohlášený čas. A vůbec nejskvělejší je, když se z dvou a půl hodinové cesty stane čekací maraton...
Cesta z Plzně, okavidně, bude ještě příštích několik pětiměsíců (maličko skepticismu neuškodí:-) více než zajímavá. Takový Sysifofský závod s časem, tedy alespoň do té doby, než se na sebe naučí rychlíky čekat a nebudou si ujíždět 4 minuty před nosem. I pouhých pár minut je totiž naprosto stěžejních v dalších plánech nebohého cestujícího, jelikož čekání díky tomu ve večerních hodinách na chebském nádraží se všemi těmi podivnými individui, polooopilci, bezdomovci a jinou exotickou směsí je trochu strašidelné. Když mě jedna paní začala tahat ven na cigaretu, a na mé odmítavé zdvořilosti reagovala slovy, že mi klidně i krabičku koupí (opravdu NE zní jako ANO?), bylo mi málo nepříjemně... Po dlouhé době přišlo jako vysvobození hlášení, že tedy ve 22:03 vlak už pojede. Rajská hudba do té doby, než se těsně před odjezdem na svítící tabuli objevila číslíčka 4 a 0, označující krásné a "pouhé" čtyřicetiminutové čekání na zpožděný vlak. A jak to najednou jde... To čekání myslím... Ale zní to zajímavě : čekala jsem na vlak kvůli nečekání jiného vlaku, abych po odčekané době čekla v jiném vlaku na zpožděný vlak, který sám čeká kdesi v Lubech u Chebu. Proč? Příčina neznámá, ale šušká se, že koridor.

A přitom všem čekání mi to konečně došlo. Proč je výhodné čekat tak dlouhou dobu? Protože člověka přejde prvotní vztek. Jak jsem prve bublala jak bublifuk, jelikož všechna okénka, záchody, čekárna, všechno bylo zavřené a já musela tvrdnout v hlavní hale se všemi podivíny světa, tak s přibývajícími odčekanými minutami jsem dobublávala, až mě vztek dočista přešel a já smířeně čuměla do zdi dál, a v duchu zmuchlala a vyhodila do koše všechny imaginární e-maily, psané Českým drahám. I urážlivých a ironických poznámek ubývalo:-) A další zpoždění jsem už jen tupě prozírala z okna...brnkačka:-)

Bábovičko jestli se mi nepovedeš, tak...

2008-06-16T14:09:00.003+02:00

...tak se budu pěkně stydět!

To v tom pořekadle sice není, ale sedí to naprosto přesně.

Však to znáte- zoufalé slečny dělají zoufalé věci. Když jsem byla ve Staňkově, během toho, co jsem se sprchovala, stihla Bára upéct dvě bábovky ( a to jsem se nekoupala nijak dlouho, proto jsem pak byla vcelku právem udivená). Pche, bábovka, ta je táááák jednoduchá, říkal mi každý. No jo, jenže já kromě pár amerických pokusů nikdy nic nepekla. A říkat těm patlaninám rovnou z lednice hozeným na plech pečení... až moc silné slovo.

Jak jsem se tak hanbila, rozhodla jsem se, že to také zkusím. A světe div se, ona se povedla! Nepřipekla se, nescvrkla (může se bábovka svrknout?) a pravda teda je, že nešla vyklepnout, ale i to jsme s mamkou zmákly. Vůbec vlastně bylo docela umění udržet mamku na židli s tím, ať mě to nechá celé udělat samotnou ....

Nezbývá než omrknout výsledek;-) Kdo by chtěl ochutnat, hlaště, už vím jak na to, tak návštěvy ode dneška místo chlebem vítám bábovkou:-) Protože já bábovka rozhodně nejsem:-)))

Vtipotočné fotky

2008-06-16T13:36:00.006+02:00

Přeci bych vás neošidila:-)

Obrázek první, aneb hrad Točník v (skoro) celé své kráse. Všimntěte si mlýnského kola ve vzduchu:-)

Další pohled na Točník, na té trávě sídlil celý týden pan sokolník. Na obrázku místo sokola sova, ale nevadí:-)

O víkendu zavítal na hrad i Roman Šebrle, a zatímco jiné slečny u něj stály trapně frontu s foťáky, on si přišel až za mnou... Měla jsem tou dobou na starost hry pro děti, a tak si přišel s těmi svými zahrát. Byl opravdu milý...;-) Jo- tady tohle byl můj víkendový oblek, psali u toho Maková panenka, ale je to spíš Červená Karkulka bez košíčku:-))

Specialitou týdne bylo, že jsme si nikdo neříkali vlastními jmény. Vždycky jen: "Neviděli jste Popelku?" "Kde je Bílá paní?" "Princi, prosim tě...."

Vidíte to okno nad branou? Tak přesně z toho jsem jednu noc málem vypadla. Chytli mě v okamžiku, kdy jsem byla jednou nohou venku. Průser je, že o tom nevím absolutně nic... Náměsíčnost je tedy "pěkná" věc.

Pohádkové srocení u stolu profesionálních malířů. I já si tam hodinu vystála frontu na karikaturu, co se mi vlastně ani nepodobá:-D

Můj druhý, několikrát upravený převlek. U tohohle psali Čarodějnice, každý den jsem k němu něco přidala (kus Černokněžníkova pavučinového pláště, loutku hada...) Takže ke konci to byl oblek v obleku:-)

Pohádková kostymérna. Byly tu docela bitky o převleky.

Hrad Žebrák. Konkrétně jeho věž, odkteré nám půjčil laskavý pan kastelán klíče. Byla jsem celý půlden hradní paní, jelikož jsem klíče střežila. Jen mi přišlo divný, že mě s nimi nechají jen tak se producírovat po okolí...

Parta "žebráků":-) Téměř každý večer se tam na věži a ve věži ne strašilo, ale zpívalo, pilo a smálo...a ve volných chvílích okavidně i fotilo.

Umět tak dát do hraní i kus svého srdce... Zde: Kaki, zpěvák se skutečně procítěným zpěvem.

V přítmí po pár lahvinkách "hopsinkové šťávy" se dějí věci... Ale mistr blesk nám to osvětlil:-)

Aleš Bílek, toho času Kašpárek.

Kanoe Mattoni

2008-06-14T00:47:00.002+02:00

Co všechno se nevyklube z roverské schůzky:-))
V klídku si to uháním s rohlíkem v ruce na druhou stranu města, kde stojí naše klubovna (stejně jako ráno, ani večer nebyl nějak čas se najíst, ach jo...), s úmyslem podívnout se na to naše roverstvo, co dělá nebo spíš nedělá. Nedělá. Nějak se nám bortí. Neúčast, nezájem, nevím, co přesně v tom vězí ale sešli jsme se celkem 4 (prý standart). Smutné. Nu, a náhle mi volal mistr Ukecaný, co prý dělám a jestli nechci jet tak za půl hoďky na Kanoe Mattoni- konkrétně sjezd řeky Teplé jakožto lampionový loďoprůvod. Rozhlídla jsem se kolem a řekla: "Co by ne:-)". Za půl hodiny už jsme frčeli směr Karlovy Vary.

Ještě jsme zaskočili do Globusu, Kecal sháněl koberec na nedělní přehlídku bláznivých plavidel, vymysleli si, že pojedou se stanem a sháněli k němu "trávu". V Globusu umělá nerostla. U Poštovního Dvora se už tísnily davy lidí, někteří vzorně v neoprénech nebo aspoň v sandálech (já byla za naprostého antivodáka: kecky a kalhoty:-) Po chvíli dorazili naši spoluplavci Hup a Popílek a díky za to, protože od té doby lítal vzduchem jeden vtip a dvojsmysl za druhým. Zase jsme trochu provětrali bránici:-) Nafasovali jsme si lodě, vesty, lampionek a pivo a jali se čekat na desátou, kdy plavba začínala. Jelikož jsem stála pod vzrostlým jírovcem, ani jsem nepostřehla,že se hustě rozpršelo. Naštěstí to ale do startu přešlo.

Když jsme slézali k vodě, začalo na mě padat vzrušení z noční jízdy, přeci jen, naposled jsem sjížděla Ohři asi dva roky zpátky a v noci jsem nikdy nejela. Náš lapion jsme zabalili do zeleného igeliťáku co Kecal někde vykecal a stali jsme se tak atrakcí mezi atrakcemi, zdravil nás snad úplně každý. A to se mi líbilo:-) Cestou jsme hodně soulodili s klukama (říká se soulodit nebo ne? Protože páni kluci si to hned vyložili a přeložili po svém:-) A když teď napíšu, že jsme se neudělali ani jednou, zase to vyzní blbě.... Ach ta krásná čeština. Prostě- nevyklopili jsme se. A to tam občas byly pěkně divoké peřeje, třeba hned za tou první už bylo po straně možné vidět pár lodí, co to neustály. Řeku totiž připouští kvůli zítřku (vlastně už dnešku:-) kdy se tu budou zrychle a zběsile prohánět kajkáři. Cestou jsem potkali ještě docela dost těch, které vodní živel pěkně potrápil. Ale my jsme se nedali! Sice jsem přijížděla úplně durch a v lodi bylo slušně vody, avšak každou peřejí i zábranou jsme projeli v pohodě. A že ty záterasy občas skoro vůbec nebyly vidět... To bylo místy fakt divoké.

Cesta trvala necelou hodinku, i proto, že jsme se dost flákali. Na konci nám paní organizátorky za vrácené věci daly dárkovou igelitku obsahující triko a matonku. Tož to se mi výlet do Varů hezky vyplatil. Mám parádní zážitek, navrch tričko a úplně nejlepší vtipnost nakonec, ketrá se stala panu řidiči zájezdového autobusu, co nás měl odvézt z centra zpět k Poštovnímu Dvoru. Totiž, čekal tam na nás, blikal si vesele jako na diskotéce a přitom se nesmírně mračil, že prý nepojede, dokud nepřijde vedoucí. Lidi byli zkřehlí, nervózní a nejraději by už jeli (my nejinak). Leč, pán si mlel svou. Chvílemi jsme uvažovali, že někoho navlíkenem do toho vyhraného trika a pošleme ho za šoférem, ale asi jsme se bavili moc nahlas, neboť jeho tvář nesla čím dál pochmurnější výraz. Když si z něj kluci naprosto bez servítek začali tropit šprýmy, bylo hotovo. Kecal se bránil slovy: "Já jsem jen upřímnej", což dostávalo zbytek busu do kolen. Korunu tomu nasadil Popílek, který zahlásil cosi nelichotivého na jeho adresu, a až pozdě si všiml, že pán se na něj celou dobu dívá. Když se jeden chlapík konečně obětoval a došel pro slečnu organizátorku, co řidiči dala razítko a mohlo se jet, pan řidič zkusil nastartovat a- ono to nejelo! Znova. Nic. Další pokus. Nic. Chvíle chrčení motoru a .... NIC. To už jsme se smíchy snad váleli na podlaze. A tak se volal dispečink a čekalo další drahné minuty na opravářské auto, co dobije baterku. Spousta lidí čekací nápor nevydržela a raději šlo po svých. My vesele sledovali tu komedii a nakonec si vychutnali jízdu VIP busem. No řekněte, komu se to poštěstí:-)

Život je zkrátka náhoda jak blázen:-)

Vtipotoč 2008

2008-06-12T19:40:00.009+02:00

Takový zábavný festival to byl. Ještě je. Ujela jsem krapet dřív, a trochu mě to štve, trochu mrzí a trochu je mi to vlastně i jedno. Minulé dny ale vtipné byly. To rozhodně:-)

Jak jsem si tak jednou zase brouzdala po netu, narazila jsem na inzerát, že se shání dobrovolníci, co by v maskách pohádkových postaviček týden bavili děti na hradě Točníku. Jídlo zdarma, ubytování první dny na hradě, posléze pod hradem, stačí jen přijet. Moje akční já zaplesalo... No, a tak jsem přijela. Bylo to zprvu domlouváno s Kakim, který, jak jsem doufala, si už KONEČNĚ po Klíči pamatuje, že můj obličej a moje jméno patří k sobě (ten kluk je na ta jména fakticky špatný:-)). Pamatoval;-) Můj úkol bylo sehnat pohádkový převleček (který jsem celý týden vlastně ani nevyndala z batohu- detail;-) a přijet v pátek 6.6. do Hořovic, nejlépe do 20:00 (protože pak začínal koncert Asonance), odkud se už prý nechám svéz(s)t přímo Kakim:-))

Chybička se vloudila. Hned na nádraží, kde vlak hlásil půl hodiny zpoždění. Vyklubalo se z toho 34 minut a právě ty čtyři minuty chudáček rychlíček v Chebu nějak nepočkal a mě bylo dopřáno delší než krátké čekání (2 hodiny, tsss, brnkačka..) v Čebu. Byla jsem malinko naprdnutá, jelikož to znamenalo, že do cílové stanice dorazím kolem deváté, tedy, nestihnu koncert. Holka, příště: netěšit se! Psala jsem Davidovi, jak se věci mají, a on mě drobátko znervózňoval po zbytek cesty, jelikož neodpovídal. Ale já si žádné další "ale" razantně odmítala připustit, tedy jsem doufala, že smůlu mám na zbytek týdne vybranou a basta. Ono skoro i jo:-) Na nádraží jsem se zakecala s nějakou slečnou (ach ta jména), která mi stylem velice připomínala Veve, a docela pěkně se s ní povídalo. Jela kamsi na vodu, a notný kus cesty měla společný se mnou, takže to i hezky ubíhalo. V Hořovicích na mě čekal jakýsi chlapík, Aleš se jmenoval, který se na mě moc hezky a vesele usmíval, starostlivě se optal, jsem-li Medvídek a jsem-li od Davida a dodal, že mě hodí na hrad. S mezizastávkou u něj doma. Proč ne. Až později jsem zjitila, že Aleš je ve skutečnosti Aleš Bílek, majitel známého loutkového divadla a jeden z nejvíc nejvyšších šéfů celého Vtipotoče. Umím to ale přijet:-) On, i jeho manželka Markéta, na mě od začátku tak pomrkávali, vyptávali se na Davida a asi třetí den jsem rozlouskla záhadu proč: Mysleli si, že jsme pár;-) Je teda fakt, že jsme spali vedle sebe, přes den se taky ve svojí vzájemné blízkosti pohybovali (první dny rozhodně, protože sami jsme tam moc okolních lidí neznali, což se samozřejmě s přibývajícími dny měnilo a zhruba od pondělka už jsem tam měla kupu známých:-) ale každý máme své "štěstí" jinde. Ovšem, Kaki sám to nijak nepopíral, a na otázku: "Chodíte spolu?" Odpovídal ANO s tím, že nikdo už se ale neptá KAM:-) Filuta jeden.

Tušila jsem správně, že Asonanci nestihnu, slyšela jsem jen poslední píseň, ale moc jsem z ní neměla, jelikož jsem byla ze všeho tak vyjuchaná, že jsem se spíš snažila pořádně pochytit a pochopit dění kolem (Druhý den ale bylo opět pár koncertů, mezi nimi i Yellow Sisters a to bylo super, stejně jako nějaká maďarsko-slovensko-česko-ukrajinská kapela s výborně svižnými písničkami. A ve středu byl na hradě Mišík a Hrubý, ale tam jsme nešli, jelikož lístek stál 200 peněz, tak jsme se odebrali na věž Žebráka dělat konkurenci s písní Starosta:-)). Taky bylo záhodno zjistit, kdo kam patří, jakou má funkci, kde najdu záchody a kde mi dají napít, co mám dělat, co nedělat, kde se spí...hooooodně moc věcí. Brzy nato přijel zbytek "Kakiho" lidí z Kotvy: Marek, Lenka (Uzlík překřtěná v průběhu akce na Alkoholík) a Roman. Po víkendu ještě dorazila Anet a Masařka z Potkanů. Toliko skautská sekce na Točníku. První bojový úkol bylo postavit hangár. Bylo by to fajn, kdyby kluci při nakládání nezajistili dveře vekem se šňůrami a pak ho tam v té zahradě nezapomněli...Poprvé v životě, a tuším, že i naposledy, jsem přivazovala hangár s lýkovým provázkem. Oranžovým. Nevím, jestli jsem se víc styděla nebo smála... Pravdou je, že při prvním dešti se potvrdila naše hypotéza: Hangár se poskládal lépe než domeček z karet. Nevadí:-)

První i druhou noc jsme spali v katovně, já vyfasovala luxusní super zaprášenou matraci, málem se udusila ohromnou haldou prachu všude kolem ale co hůř: Druhou noc se mi stala malá nehoda. Totiž- byla jsem náměsíčná. A to tak, že kdybych nepošlapala lidi spící pode mnou, asi bych si tu s vámi už nepsala....Smrtelně vážně to myslím. Vydala jsem se totiž na procházku, konkrétně skrz okno katovny, která je situována nad vstupní branou, tedy dobré 4 metry vysoko. Radek mě prý chytil ve chvíli, kdy jsem měla jednu nohu danou z okna.... Když mi to David vyprávěl, běhala mi po zádech husí kůže. Škrtám už svůj druhý život a děkuji všem strážným andělům, poněvadž já nemohu mít jen jednoho. Od pondělí jsme bivakovali dole na louce pod hradem v Pindastanu, což byl spíš takový Vtipostan, který byl snad celý týden zdrojem humoru. Začalo to ultra složitým plánkem s ještě složitějšími, avšak podrobnými nákresy, pokračovalo podezřele jednoduchou stavbou železné konstrukce a končilo obrovským problémem s plachtami, kdy nejprve neseděly, posléze seděly, ale ne všechny a pak se přišlo na to, že jedna bočnice je špatná, střecha nevystačí a musí se nastavit, jenže žádná další volná a velikostně vhodná plachta v dosahu nebyla. Taky provázky na utahování nebyly a já už pomalu počítala s tím, že budu chodit v keckách bez tkaniček. Nakonec jsme to stylem Pat a Mat staví stan nějak záhadně splácali dohormady a nebýt blbých keců okolosedících (těch, co nepomůžou ale mají plnou hubu "dobrých rad" a ještě se rádi ve stanu později vyspí) a celovečerní zimy, bylo to luxusní spaní:-))

Od rána do cca 15 hodin jsme chodily po hradě v nafasovaných pohádkových kostýmech a provázeli děti po hradě, vysvětlovali jim soutěže, ukazovali všechny atrakce, kterých bylo na hradě požehnaně, jako například divadlo Tereza (paní Tereza byla docela "hustá", mě moc nesedl styl mluvení k dětem, kdy si nejsem jistá, jestli fakt šilhala, ale řekla bych že ano, každopádně se po dobu mluvení dívala kamsi nad ně, případně do stran a ještě takovým zakaleným pohledem... díky špatnému načasování a časové náročnosti vůbec jsem ale bohužel ani jedno představení neviděla celé). Druhým vystupujícím divadlem bylo divadlo Aleše Bílka, a z toho znám důkladně jen samotného Aleše, ketrý celou dobu pobíhal po hradě v převleku za kašpárka- veselého, umalovaného, měla jsem od něj na ruce Medvídka a na tváři srdíčko na rozloučenou:-). Pak tam byl Sokolník ("..Slyšely jste děti? Slyšely jste, že jste nic neslyšely:-D... Papáte jogurt, děti? Káně sní za den tolik potravy, právě jako je váš jogurt... Sova pálená váží právě tolik jako jogurt...":-)) a ten byl opravdu dobrý, dětem se to líbilo. Dalším zážitkem bylo duo kouzelníků, dva mladí kluci, co kouzlili tak, ža jsem si chvílemi musela hlídat pusu, aby nebyla moc dlouho otevřená. Třeba kouzlo s prázdnou krabicí, která se po otočení "zázračně" naplnila míčky bylo dost dobré...vlastně všechno. Zábava bylo koukat jen na toho jeho společníka v klaunských kalhotech, co se tam tak klaunsky vrtěl do rytmu s lehce přiblblým výrazem, který mi pokaždé vehnal úsměv na tvář také:-) Z dalších atrakcí můžu zmínit perníkáře, hrnčíře, stánek s paličkováním, šermíře, didgeridoo, kováře, řezbáře, spoustu dílčích her (pavučina s rolničkami, kuželky, házení kroužků, proplétání prvázků...) nebo střelbu z kuše. U většiny atrakcí děti dostávaly dárečky (koukala jsem jak péro z gauče, že Sluníčko i Mateřídouška už stojí 36 korun, vydřiduši!), byly velicr rozmanité... jo jo, děti se ale měly:-). Ono i s jídlem to tam vůbc bylo dost prima. Vařili nám 3x denně, a žádné blafy typu guláš na deset způsobů, ale pěkně palačinky, segedín, obložené mísy, bramboráčky s uzeným, plněné ovocné knedlíky... Navíc jako účastníci jsme měli slevy ve stánku, třeba na pivo, a to se hodilo náramě:-)

A lidi? Taky prímoví. Nasmála jsem se až až. Některým okatým slečnám, co se snažily ulovit Davida tedy opravdu dost. Jestli já jsem byla takhle "jasná" ve svých sladkých 15, tak potěš. Hned zkraje se na něj nalepila slečna Bára, místní slečna, co si nebrala servítky a hučela do něj horem pádem, po jednom vypitém víně se i poslední zbyky ostychu kamsi vytratily a já jen pobaveně celé divadlo sledovala. Vrcholem bylo, když jí kolem půlnoci dohnal její tatínek, který ji hledal už od odpoledne, jelikož drahá slečna se prý tři dny doma neukázala a ozvat se? To ne. A tak už jsme jí od oné noci nikdo nespatřil. Šance pro další slečnu, která sítě rozhodila již trochu dřív, nejprve si nenápadně sedala ustavičně pouze v jeho blízkosti, pak ho začala doprovázet na jídlo, z jídla, do šatny, ze šatny a snad i k záchodovým dveřím, později zvolila taktiku samolepka a docela se trhla od svých dvou kamarádek, které tímto dostaly prostor k jejímu pomlouvání (ach, ty drahé slečny, jak já to drbání nemám ráda... faktem ale je, že se tam drbali všichni navzájem (a tím nemyslím na zádech), více či méně, každý den byl někdo na přetřas a já to jen z povzdálí sledovala...k takovým věcem jaksi nemám moc co říct). Když spolu v půl dvanácté sami odešli k rybníku, spráskla jsem v duchu ruce a pustila je nadobro z hlavy, snad David ví, co dělá... Takže už někdy kolem úterka jsme se znali všicni se všema, chodilo se většinou hromadně pít (ano, každý večer:-( nebo na Žebrák do věže a to hrát na kytaru a (ano) opět k tomu pít. Nejčastější konzumovanou věcí bylo víno a pivo v petkách:-D

Týden to byl parádní. Zaměstnao mi to hlavu, takže nebyl čas myslet na nic dalšího, celou "úžasnou" Ameriku jsem pustila dokonale někam do pryč, jediné, co mě mrzelo bylo, že jsem se nemohla ozývat svým blízkým, neboť se mi opětovně podělal tydlifon, a to je čerstvě po opravě... Ale Sedmikráska už se nezlobí:-) Taky se mi povedlo se tam dobře zapsat, už druhý den jsem byla Ta schopná Medvídek, takže když se rozdělovala práce, stalo se, že jsem byla tak schopná, až na mě žádná nezbyla:-)) A to mi vadilo, protože ty děti byly vážně skvělý (jednou mi klučina povídá s očima navrch čepice: "Já jsem viděl toho medvěda probuděnýho!!!") No není to kouzelné?:-) Příští rok jedu zas, alespoň na pár dní, to se nějak udělá!

Kam dřív skočit?

2008-06-05T20:02:00.005+02:00

Čistě teoreticky bych teď neměla mít co dělat, taky tu bordelovou spoušť napáchanou už ve dvou pokojích bych zřejmě měla uklidit (a samozřejmě vím, že úklidem se nemyslí vyndání věcí z kufru a následné nacpání je zpátky, jako jsem to ze zoufalství a nedostatku času udělala včera:-)) ale co hlavně: konečně bych si chtěla/měla/mohla udělat čas na všechny, které jsem ošidila během dvoutýdenního rychloproběhnutí Čechami. Vlastně i ti, které jsem stihla, mi nějak podezřele začínají chybět.

To by tu ovšem nesměl být jeden velký časový problém. Jak jsem tak dumala, jak to všechno skloubit a kam dřív a kam později, taťka se do toho tak solidně zamotal, že jsem to na jeho přání začala sepisovt. A zhrozila se. První volno mám 28.srpna:-) A to ještě kdoví jestli...

Konečně jsem měla jakousi kostru toho, co bych chtěla zvládnout, ale pořád se vynořují nová a nová pozvání, dávné i nově dané přísliby a já začínám zvolna panikařit.

Za dvě hodiny vyrážím na Vtipotoč. Moc o tom ani nevím, jen jak jsem tak ještě v Americe brouzdala na Rovernetu, a vědoma si toho, že tou dobou už se zase buu poflakovat tady, přihlásila jsem se. Je to na týden a v podstatě bych měla vypomáhat s dětmi při nějakém histroickém týdnu nebo tak něco. Máme zdarma jídlo a bydlení u/v hradu, což by nemuselo být vůbec špatné. Špatnější ovšem je, že mě od včera nahání Máj,že prý nikdo od nás ze střediska nemůže na jakousi poradu do Chodova v sobotu a žádala mě, abych tam jela já. Je mi líto, nejde to:-(

Z Vtipotoče jsem původně chtěla jet do Plzně, za vysokopoškoláky a dalšími nezbedy ale to by znamenalo, že mě naši brzy budou poznávat už jen podle fotek, jelikož bych se pak domů prvně dostala až 22. června. A to není zrovna brzy. Takže zamířím do rodných luhů a hájů, a mohla bych dohnat nějaké setkávací resty s místními:-)

Ve středu 18. už ale opět mířím zpět do Plzně, kde se budeme radit o jednom letním kurzu, kam jsem se od letoška přidala. Trochu drze, ale povedlo se a ještě jsem z toho nepřestala být nadšená;-) Hned druhý den si zajedu o pár kilometrů jižněji, pokud to do té doby mladí nadějní geodétové neodpískají:-) Den další mě čeká opětovné zvedání kotev a odplouvání na radu jiného projektu, jediným otazníkem pořád ale zůstává kam to vlastně bude, vida, to bych měla co nejdřív vyzjistit. To bude ten víkend 20.-22. a tady zčíná pvní krytí, poněvadž jsem zároveň ostala velice lákavou a exkluzivitou zavánějící nabídku na jakousi poklíčojidní afterparty, kam by se mi tedy chtělo:-)Ach ty priority....

Den se ohřeju doma (no jo, ale ve kterém- Kynšperk x Sokolov??) a už přivandruje návštěva, se kterou povandrujeme pár dní skrz Slavkovský les. Doufám, že se mi podaří někde skvěle zabloudit, aby se mi mistr mohl celé léto smát:-) Plánujeme to asi tak na dva dny, kvůli blížícímu se táboru, tedy cca do 26. června.

A tady mám první malé okénko, kdy bych tedy mohla vidět pár blízkých. Já bych to tedy úplně nejradši udělala následovně: Sehnat prostory (chata, zahrada, klubovna, COKOLI) a sezvala všechny tam. Jenže zatím to pořád visí na tom kde. Detail jako jak a kdy už nejsou tak podstatné:-))

No, a aktuálně, tak dvacet minut zpět, jsem dostala nabídku, jestli bych nechtěla jet od 3. do 6. července do Washingtonu DC. Zadarmo. To totiž jeden mladý muž v letadle byl ze mě natolik unešen, že mě pozval na malé povídání si (hned po tom, co na mě v letištní hale doslova visel hodinu očima a pořád se tak plaše usmíval. To jsem v životě nezažil a pořád se vářila, že mám něco mnohm důležitějšího na práci, než očumovat okolí- převázat si tkaničky, vysmrkat se...) a během něj mi nabídl na podzim cestu do Mexika:-)) Brala sjem to jako nějaký silácký řeči, kterými obluzuje mladé samotné slečny, ale on se nejneže ozval s ujištěním, že Mexiko plaí, ale také, jestli bych nechtěla přijet na výlet do Washingtonu. Že mi to uhradí. Mo nevím, co si o tom mám myslet, ale.... lichotí mi to, samozřejmě:-)

Problém je, že už se mi to zas koliduje s dašími dvěma věcmi: jedna se plánuje vandr do Jeseníků (fáze vskutku pouze plánovací, zatím) a jednak 3. začíná stavba tábora, kam bych se chtěla jet podívat, a když tam chci zevlovat, tedy bych nejspíš měla přiložit ruku k dílu. Tak nějak mě to tam stejně táhne:-)) Několikrát mi Jenda řekl, že můžu jet na celý, čemuž moc nevěřím a trochu se stydím (fakt:-) ale v půlce začíná najíždět náš tábor, kde teda na mě konkrétně nic nestojí, ani se neví, od kterého dne tam budu. Sama jsem zvědavá, jak to pořeším. Možná tak jako stezku;-)

Po táborech přichází jeden ze dvou termínů pro vandr do Hřenska, a tak buď volno bude, nebo nebude, to se neví. Co se ale ví, je, že od 14. jsem plně zaneprázdněna a tam se těším jako malá holka:-) A od 25. by měl být buď ten vandr do Hřenska, anebo volno. Anebo se tam mezitím zase naplácne něco úplně jiného...

Jsem to ale pěkně busy slečna, že? Do toho všeho do mě hučí rodičovstvo, že prý ať si zařizuju bydlení v Plzni (ano, toto je vskutku důležitá otázka, neboť na koleje nárok do září nemám a po privátech jako by se zem slehla...tohle bude ještě zajímací), a ať se tak všeobecně začínám pomalu starat o věci školní i poškolní a mimoškolní. I když, jak vidno, s těmi mimoškolními aktivitami opravdu problém nemám:-))

Jsem to ale LUMP

2008-06-03T12:23:00.005+02:00

Od Klíče a následného výletu do Prahy mi "klíčil" v hlavě nápad, který jsem do té doby vídávala čas od času v nějakém přeslazeném americkém dojáku, kdy se náhle před vašimi dveřmi zjeví někdo, koho rádi vidíte, ale naprosto ho nečekáte. Většinou si ti dva padnou kolem krku a tradááá máme tu happyend.

Že se běžný život se ani zdaleka nepodobá plátnovým limonádám je věc jasná. Občas se ale tomu štěstíčku musí jít naproti. Obzvlášť, dá-li mi někdo hloupé argumenty typu "nemám moc času..." nebo "a co ty vzdálenosti..." Takovéhle žvásty na mě neplatí. Když se chce, jde všechno. A tak jsem jednomu nevěřícníkovi přichystala veliké překvapení.

Na počátku byla myšlenka, která se přeformulovala v opatrný, tázavý a snad i zdvořilý e-mail. Byl určený Martinovi. Přesně tomu, ze kterého jsme na Klíči měla tak trochu strach. Když mě totiž prvně viděl ve společnosti jeho bratra věnoval mi pohled, který mě trochu vylekal. Jenda mi pak sice vysvětlil, že to bylo jen čisté udivení, ale stejně jsem se cítila trochu nesvá. Navíc, když hned napodruhé vyrukuju s takovou žádostí:-) Ptala jsem se na to, co by tomu říkal, kdybych přijela natajno, jako obrovské překvapení, protože se přeci mám nacházet kdesi míle a míle za vodou hlubokou. Jestli to není blbé, jen tak tam vpadnout, do cizího domu a tak... byla jsem pěkně nervózní, co mi odpoví. Překvapení! (Kdo koho tu vlastně překvapuje?!:-) Odepsal ještě týž den, moc milý mail, nadšený a krásně spiklenecký. Nechť tedy začne piklení:-) Protože věci zaoceánské nabíraly každý den jiný spád a směr, a žádný pro mě nebyl příznivý, rozhodla jsem se dlouho neotálet a jednat. Martin mi nenápadně vyzvídával informace, kdy pan Zaneprázdněný bude mít chvilku čas mezi všemi těmi aktivitami a já se pomalu začínala poohlížet po letence. Na blog jsem psala trochu mlhavě, aby se z toho nedalo vyčíst nic moc konkrétního pro případ, že by si Jenda mezi skripty chtěl přečíst i něco "lehčího". Byly tu tři faktory, které uspíšily koupi letenky:

1. moje psychika hlásila konečnou, tedy čím déle tam, tím horší šrámy na duši

2. ceny letenek od června vzrůstají cca o 200 dolarů, což, vzhledem k tomu, že jsme si jí musela platit z valstního, bylo opravdu HODNĚ

3. Martin vyzjistil pár volných dní:-)

Takže jsem si jedno dopoledne sedla k počítači a jednoduše si koupila letenku. Naprosto seobecky. Nikoho jsem se neptala, nekonzultovala to s agenturou a všechny postavila před hotovou věc: Letím. Tedy, všechny v Americe. Pro domácí osazenstvo nastala doba tutlání. A to byl chvílemi boj dost sveřepý. Najednou nešlo jen tak něco psát na blog. Při povídání přes ICQ jsem musela hodně vážit každé slovo, nechtěla jsem lhát, ani si něco vymýšlet, tak jsem jednoduše mlžila. OMLOUVÁM SE! Ale nemohla jsem si dovolit byť jen jediný přešlap. Už jsme byli dost daleko s celým překvapením, a kdo ví, kdybych to prozradila jednomu, kam až by se to stihlo donést. Vtipné bylo, že po příjezdu na místo činu jsem zjistila, že už o tom ví celý Staňkov, jen Jenda ne. Tleskám a volám bravo, že to dokázali utajit. Obrovský dík patří samozřejmě dvěma hlavním aktérům- Barče a Martinovi.

První kroky po příletu vedly do Plzně, kam jsme dorazili pozdě večer ve středu, možná dokonce brzy ráno ve čtvrtek. Večer mi volal (volal!!) Martin, chvíli jsme koukala jako puk na displej a pak to vzala. Poslední instrukce- kudy budu projíždět, kde vystoupit, ještě poslední ujištění, že tam na mě opravdu on nebo Bára budou čekat. Nevěřila jsem vlastním uším. Ohromný člověk. Oba:-) Zbývala poslední věc- zjistit, jak vypadá Barča. Ok, co o ní vím? Dingova slečna. Projela jsem tedy všechny fotky v jejich fotogalerii na stránkách a hledala, uvidím-li nějakou slečnu v jeho těsné blízkosti (nejlíp jak ji objímá či drží za ruku). Nic. Ani jedna taková. Dobrá, jedeme znova. Tentokrát jsem hledala, která slečna se na fotkách objevuje nejčastěji, neboť právě Martin je většinou "pan fotograf". A máme tu vítězku: sympatická blondýnka s veselýma očima. Trefila jsem to:-) Okamžitě otevírám detektivní kancelář:-) Skutečně tam na mě čekala "moje" slečna z obrázků plus další dva skauti, kteří už taky věděli, co se tu kuje... Byla jsem celkem nervózní a moje nervozita se stupňovala každým krokem. Dosáhla vrcholu v momentě, kdy jsem zjistila, že oba rodičové jsou doma.

Jako prvního jsem potkala tatínka. Veselý chlapík s neméně veselými jiskřičkami v očích. "PST, Honza je nahoře:-)" mrknul na mě a už mi ukazoval kudy. U schodů jsem potkala Martina. Prý, jestli nechci jít jakože zazvonit na zvonek...anebo ať jdu rovnou nahoru. A doleva:-) Oba se za mnou zvědavě plížili a ve mě se míchala nervozita, napětí a vzrušení. Ono se to opravdu povedlo! Nakoukla jsem do pokoje, ze kterého se ozývaly hlasy- maminka a Jenda, co připravují oblek pštrosa na nadcházející akci. Nakoukla jsem tam, široce se usmála a: "Ahoj! Dobrý den, já jsme Maruška, těší mě..." Maminka mi hned podávala ruku na seznámení (ještě že se nečervenám, jinak by mě nakrájeli místo rajčete do salátu). A Honza? Stál tam a čuměl. Nedíval se. Čuměl s otevřenou pusou, absolutně slovaprostý. Překvapení se povedlo, byl z toho v šoku dobrých deset minut, a ještě po dvou hodinách se občas nevěřícně uchichtl a podíval se na mě, jestli opravdu stojím vedle něj. Den předtím mi totiž večer ještě psal na ICQ, a to jsem se sakra bála, abych něco ještě na poslecní chvíli nepokazila, že se mu zdá, že to přes ten oceán jde nějak se zpožděním. Kdyby tak věděl, že si píše jen do Plzně... :-D

Když se vzpamatoval, patrně si vzpomněl, že mě odněkud zná a byl schopný mě i pozdravit. Trochu mi tím spadl kámen ze srdce, neboť jsem si začínala připadat dost hloupě, tak tam stát a čekat na reakci, která nějak nepřichází.

Co bylo dál, už asi nikoho nezjímá:-) A třebaže by mohlo, není to zas až tak věc veřejná. Samozřejmě bych měla chuť to sem napsat, ale mám v sobě jistou dávku taktu, která mi to nedovolí. Stručně řečeno, strávila jsem úžasný prodloužený víkend, který jsem potřebovala jako sůl (ať už ve Staňkově, jeho blízkém okolí, nebo při pomoci na Gigantfestu u Záluží, kde se předvedlo mnoho folkových es a kde jsem se jedním šmahem seznámila snad se všemi kromě babičky:-)). Našla jsem báječné lidi, a nemůžu se dočkat, až je budu mít šanci víc poznat, jsem přeci jejich dlužníkem, a pár amerických sladkostí to nenapraví;-) Kdybyste viděli, jak široce se usmívám. Už nějakých 108 hodin v kuse s miniaturními spacími pauzami, kterých popravdě taky nebylo moc:-))

Všude dobře, doma nejlíp. Fakticky.

2008-06-03T09:05:00.005+02:00

Kde začít, kde jen začít?

JSEM ZPĚT!

Zase znova. Opět.
Natrvalo.
V Čechách. DOMA!!!

Už včera to prasklo. To když mi Pampe napsala, že jsem teda pěkná tajnůstkářka. Jenže za to vlastně může Ondra, kluk ukecaná (ještě jednou mi zkuste říct, že JÁ moc povídám:-)), to vyžvanil při první (dobře, druhé) příležitosti. A já se s tím tak tutlám.... Před chvílí mě zarazila další zpráva. Sedmikráska: "Věděla jsem, že jsi někde poblíž." Co mě prásklo? Horoskop! Tomu by jeden nevěřil. Vlastně, v jejím případě už ano, jak se ukázalo, kdo v mládí skládá hodně puzzlí, umí si pak v rané dospělosti poskládat věci dohormady. Taková cesta za inidiciemi:-)) V horoskopu stálo, že se někdo blízký vrátil, věděla, že se chystám překvapit Jendu, ale netušila kdy, dlouho jsem nenapsala nic (s mými grafomanskými skolny asi věc nejdivnější;-) a tak mi zkusila napsat sms a ejhle- moje české číslo záhadně po devíti měsících funguje...

ZBOŽŇUJI SVOJE PŘÁTELE!*.*

Docela...co to tu vykládám...NEUVĚŘITELNĚ se mi ulevilo. Konec trudných myšlenek, existenčních otázek, konec sebezapírání a neustálého poklonkování. Je to za mnou. Devět měsíců života. Mám tendence udělat za tím čáru, překročit jí a nevracet se k ní. A začít psát na nové listy. Proč to tentokrát neudělám, tak, jak tomu bylo dříve?

Že se lidé mění, je stará pravda. Sám na sobě to člověk málokdy zpozoruje, ale okolí to vnímá daleko citlivěji. Můžu vám tu nakrásně tvrdit, jak jsem pořád stejná, vysmátá jak měsíček na hnoji, bezstarostná a spontánní. Nebo si jednoduše přiznat, že sama tuším, že jsem teď trochu jinou Maruškou, než která odjížděla. Už mi byla položena otázka, co mi oněch devět měsíců dalo, na co budu ráda vzpomínat a na co nikoli. Odpověď je prostší, než by se zdálo.

Vedle poznání, že v Americe je všechno daleko větší (jídlo, nápoje, domy, auta, silnice, města...), divnější (dietáři, tlouštíci, tráva, přejetí pásovci, kalorické tabulky, dietní cola s vitamíny, zavírací hodiny, chodci-sportovci...) a zdaleka ne tak svobodné, jak je všude proklamováno, jsem došla i mnoha jiných poznání. Třebaže by každý bez váhání tvrdil, že nemá problém s kýmkoli, ať už je dotyčného barva pleti fialová, oranžová nebo bleděmodrá, překážky kulturní jsou daleko hlubší, než je barva pleti nebo náboženské vyznání. Způsob výchovy ovlivňuje celou naši osobnost, náš pohled na svět, na vychovávání dětí, na to, jak jednáme s druhými. A protože každý je v tomto směru přesvědčen o své pravdě, je téměř nemožné "tu druhou" skutečně pochopit, natož plně akceptovat. Pak vznikají třecí plochy a zbytečná nedorozumění končící třeba zběsilými úprky domů:-)

Poprvé v životě jsem se skutečně postavila na vlastní nohy, s vědomím, že tu není nikdo, ke komu bych mohla běžet, když se něco stane. Žádný taťka ani mamka, nikdo z přátel tam nebyl, aby mi pofoukal bolístku. Muset se vším poprat sama, nést zodpovědnost i za druhé, malé osobnosti, naučit se sžít s cizími lidmi, v cizím světě, tolik jiném, komunikovat v jiném než rodném jazyce. Bylo toho opravdu dost, čím jsem musela projít. A i když to nebylo snadné, někdy dokonce hodně krušné, nelituji. Jednak si za to můžu sama, tou svou spontánností, a jednak každá zkušenost je k nezaplacení. Z těch horších, složitějších, psychicky náročnějších si pak odnášíme dvojnásobně víc. Kdo vlastně může říct, že ta či ona zkušenost je horší? Každá nám něco přinese. Posílí nás. Mě konkértně to posílilo na roky dopředu a v blízké době mě asi jen tak něco nerozhází. Minimálně vím, kde mám rezervy. Třeba jsem zjistila, že neumím reagovat, když na mě někdo zvýši hlas. Zkrátka se neumím hádat....

A přesně pro to všechno budu pokračovat tam, kde jsem skončila. Odstřihnout minulost od současnoti by byla největší hloupost, protože by to znamenalo, že jsem se z ničeho nepoučila a nic mi to nepřineslo. A pilní čtenáři ví, že mi to přineslo opravdu hodně:-)

Nádech. Výdech. Široký úsměv.
Už mi to zase jde, úplně samo od sebe, stejně jako dřív. Méďa je zpátky!!
Když se tak vybavuji všechny starostlivé tváře, maily a smsky z posledního půl měsíce, cítím se trochu provinile, že jsem se teď před všemi tak zatloukla, ale na druhou stranu šťastně. Proč? Mám kolem sebe ty nejskvělejší lidi pod sluncem!

In english, please...

2008-05-26T03:07:00.008+02:00

What could I say about the meeting with Mendoza family? Couple of words like: finished, ended, all done.... but- in any case WELL DONE:-(

There are a few words in my mind:
- disappointment
- disconnection
- You stupid liar!
- such a quick recognize
- even 3-years-old children know, what´s going on and starting to be sad, which makes me sad too
- give me the last hug, please
- you can keep it all if you want to (one of Samantha´s most frequent sentences to me...everytime when she brought something from school she offerd me to keep the things... of course I couldn´t take it all, that would be mean...I´ve taken just four small shells...:-)
- a little angry chinese women with terrifying eyes
- I don´t wanna talk about it over and over again, you know...
- something else you want to say, Marie?
- there was lot more things going on
- why do I looking out from the window instead? Just because:-)
- the chinese spy gave me a packet of tissues
- Is she crying? Yes, she does.
- I´ve learned a lot from you, trust me. You did your job fantastic, you know. Your behaving was lot more, what we could expected from other girls in your age, some of much older people don´t know how to handle situation like this one. You put the bad things behind you mind, while you were working with the children and you gave them the best from you. I´m so proud of you. I saw all the projects you did, I saw how they cried when you´re leaving. Even, I saw a tears in Betty´s eyes- that moment she maybe for the first time recognized, you´re really going away. Forever, you know. Just remember what we talked about. Be strong, stay as same as you are. You can´t change the people arround you, but they can change you a little bit. In the good way, of course. And, please, try to take all these experiences from the positive side. I know you can do that. Every single experiences give you something, you know. You are wonderful young woman. I´m so glad, I´ve met you. .... (and lot more words, Jaimie said to me, when we´re going from the Mendoza´s house)
- I was crying longer time, that was hard, really hard.... I hurt somebody´s feelings and I don´t wanna do that...and that is one of the reasons, why I can´t handle it again. Because of these big borwn eyes, which looked at me so miserable.... I hope they´ll understand
- Cultural Care and all these "really helpful" companies
- oh, I almost forgot for the breakfast at Panera´s... but still- the best american coffee is the one from Seattle´s best
-paperwork was pretty hard job to do.... nobody likes to hear all the dirt about himself
- what the heck means "lack attitude"?? Hello! Are you serious?! What kind of selfish jerk you are? (Julie teached me this word: Jerk:-))

You know what? That´s enough. All done, how I already said. I don´t have to think about it anymore and that´s sounds good to me.

There are some other things to think about. What about my next days here? Do I stay with Weinberg family for rest of the week or do I go somewhere else? The one, who can answers me those pretty important questions, is unreachable right now. Why? Because of the Memorial day. Actually, we were outside with Bella today, and I can tell, if I wouldn´t see the commercials in TV, I don´t know something´s going on. Except- all stores are closed:-)
So we just grabbed couple of coffee at Dunkin Donut and donuts too, till we are here right?:-) But I´m gonna write about it later...maybe tomorrow or on Wednesday, I don´t wanna promise something, what I can´t fulfil after.

In the end, I read such a nice text today, something like: Nobody deserves your tears, and the one, who deserves them, will do the best he doesn´t have to see them.
Just thing about it;-)

Btw. I know my english is not good enough, but I´m trying...and you should appreciate that:-))

2008-05-25T13:57:00.004+02:00

Za hodinu a maly kousicek by mela u dveri zazvonit moje jiz opet byvala LCC, nebot jsem uplne nahodnou nahodou pri satrani po strankach agentury zjistila, ze vlastne uz mam novou LCC, nejakou Viki, ktera nam ovsem o sobe nedala jeste vubec vedet. Alespon neco v tom smyslu "hey, jsem vase nova LCC, meeting bude tehdy a tehdy..." . My totiz mame meetingy povinne a kdyz nesplnime dany limit, prijdeme o pocatecni investici neboli deposit, ktery musite na zacatku uhradit (stejne limity mame i pro skolu, kde jsem kvuli zabednenosti host rodiny taky nebyla, a stestim jednimym je, ze jsem se tenkrat strefila do nejake akce ve Student Agency, kdy se zrovna neplatil deposit protoze timhle depositem nas tu vlastne tak trochu vydiraji, staci nesplnit jednu vec, nebo se treba vratit domu driv, nez uplyne 365 dni a z penez uvidite leda tak velky kulovy s prehazovackou). Vida, ackoli, oni na tech strankach ani zadne informace o tomhle nejsou... mlhave si vzpominam, ze neco takoveho mi rikali na zacatku, ale tady v Americe je vsechno natreny naruzovo a pro jistotu opatlany medem. Dokud totiz slapete jako hodinky, neodmlouvate a mate prima rodinu, neni duvod se snazit ruzovy vratka otevrit.

Toz tedy slecna pani Jaimie me poveze k Mendozovym. Snazila jsem se s ni spojit uz asi tri dny, nejdriv jsem zjistila, ze mi dala spatne cislo, pak zase ze pro jistotu telefon nezveda, az vcera, halejuja, to vzala. Hned jsem na ni vychrlila, ze pro ne pristi tyden pracovat nehodlam, kdyz uz mi teda hledaji tu novou rodinu, nemam duvod psychicky vycerpavat u te predchozi, co me stejne uz odkopla. Doslovny prepis slov LCC: "Pan Mendoza ale asi nebude rad." Doslovny prepis mych myslenek: "Co si mysli pan Mendoza je mi vazne ukradeny!"

Asi se na to jdu radsi nasnidat...vcera jsme si s Bellou obalovaly nejen nervy cokoladou, prisla ji zasilka z Nemeckova plna Kinder Schokolady:-)
Jo a vzdycky na tohle zapomenu: krome pasovcu a jesterek je tady ohromne mnozstvi veverek.

Vyzivna sprska

2008-05-23T21:27:00.003+02:00

A mame tu jednu z Thunder Storms, ktere uz cely tyden hlasi v pocasi.
Nezbyva nez zabednit okenice a sledovat tu spoust zpoza nich.

"...prsi, schoulim se do schvrchniku...studeny nohy schovam doma pod perinou a rano kafe dam si husty jako ter..."

Tak snad abych sla hledat ten svrchnik, tohle vypada na dlouho. Podle Julie je toto pocasi v tomto obdobi pro Floridu znacne neobvykle, byva tu suche horko jen s odpoledni dvacetiminutovou sprskou, ktera je ovsem nasledne opet vystridana suchym horekm. Ne jako tohle dusne vlhke vedro, zatazene polojasna obloha a deste kazdy den. Ten, ktery mi tu bubnuje do oken je ukazkovy. Maji cyrpise hluboke koreny, doufam? Predvadeji mi tu pekne akrobaticke kousky:-) A obloha se zacina i bourit, parada!

Dobre na tom je, ze po kazdem desti stejne vysvitne slunko.
Bude zase dobre.
Vlastne- vsechno bude. Jen na to nezapomenout.

"...ale vsechna voda jednou pretece a Stazina se dostane Kubovi za zenu..." (kdo pozna Vecernicek?:-)

Bankovnicka story na predmesti Winter Park

2008-05-20T23:07:00.004+02:00

To jsem se zas jednou dala do krizku s uredniky. navic v anglictine (placam se po rameni, uchoslysne jsem jisty pokrok udelala:-) Sranda by to byla, kdybych to cele sledovala jakozto nezucastneny divak. Takhle mi prilis do smichu nebylo. No, ale zase zbytecne predbiham:-)

Pondeli, prvni volny den.... jak s nim nalozit, tot byla otazka dne. Trochu s vraskou na cele jsem sledovala mraky honici se vsude kolem, a pan v televizi me taky uplne nepotesil. Cely tyden tu maji byt bourky a deste. Jenze se mi dopoledne povedlo splacat neco jako dopis a ze jsem mela cas a nechtelo se mi s posilanim otalet moc dlouho, mrkla jsem na net, kdepa je nejblizsi posta. Supr. Pul maratonu vzdalena:-)) Trochu prehanim, ale bylo to bud daleko nebo ultra daleko. Vybrala jsem si to blizsi daleko, Bella mi ochotne napsala popis cesty a ja nadsene vyrazila. Ani ne do pul minuty se spustil dest. Jeste dobre. Jdu si vesele dal, a po dalsi minute uz to nebyl dest, ale lijak. Paradni, skoda, ze mi zase ve fotaku akorat dosly baterky... takovy jsem tu jeste nezazila. Strom me chvili branil, ale kdyz mi zacalo zatekat za triko, vzpomnela jsem si, ze vlastne nejsem z cukru a vesele si to cvachtala dal. I bez kytary jsem opet byla hitem dne, lidi mi ze sveho pohodli aut vesele mavali a usmivali se na me.... Tohle jedine je na Americe prima. Ale vsadila bych to promocene triko, ze nikdo by hlavu nevystrcil z auta:-) Pritom ani ne za pul hodiny uz zase prestalo. A zase tu bylo to otravne dusno a vsudepritomne slunce. Z listecku jsem lovila nazvy ulic a smery, kde mam zahnout a kupodivu nezabloudila ani jednou. Mozna na chvili zavahala, ale to je jasny:-)

Park avenue byla ctvrti pro bohatsi vrstvy mesta. Same butiky a restaurace, vsechno peclive udrzovane a nazdobene. Jak jsem se tak prochazela, nasla jsem i muzeum Americkeho umeni, ale to ma v pondelky zavreno. Na poste to probehlo levneji a rychleji nez kdy jindy, porad jsem totiz asi budila soucit svym vodnikovskym zjevem:-) Dalsi mise, tedy najit drogerii, nebo prinejmensim obchod s regalem drogerie, se ukazalal jako naprosta mission impossible, zasla jsem si diky tomu dost velky kus podel hlavni silnice az do nejakeho ghetta, kde poprve mi doslo, ze jsem holka blazniva a produciruju se tu jakoby nic a navic s nefunkcnim telefonem, takze kdyby me nekdo srazil, nebo nabral do auta, asi mi nepomuze ani Spiderman. Tak jsem si to, tusic priblizny smer, kam se chci dostat, strihla zkratkou neznamo kam, a az kdyz byl notny kus zkratky za mnou mi doslo, ze to vlastne je ZKRATKA, tedy jsem si zbytecne pridala kilometry. A male upozorneni: Nejezdete do Sevilly, tohle sousedstvi je zatracene velike, dlouhe a konci slepe- to abyste se nemuseli zdlouhave vracet jako ja:-)) Jak jsem se tak vracela, nasla jsem omylem ulici, kterou jsem mela najit az po jine, kterou jsem nejakou zahadou preskocila...co by ne. Jeste jsem zakufrovala jednou, ale pak uz to bylo vsechno oka.

Kvuli ty prasteny drogerii jsem si udelala dalsi parkilometrovou zachazku (presne proto tu nikdo nechodi pesky, a kdo chodi, na toho mistni typci v nadupanych karach neustale troubi), ale aspon jsem si tam koupila piti a neco pro Julie a Marka za to, ze me nechavaji ve svem dome. Julii okavidne spadl kamen ze srdce, kdyz jsem prisla "domu", poradne uchozena, ale stastna, ze jsem se od toho ani tim destem nenechala odradit:-)

A vecer, jak jsme si tak v posteli s Bellou povidaly, se nam ozvala Liisa, jestli nezajdem nekam na snidani. Treba na Park avenue:-)) Sice pry mam setrit kazdou korunu, ale moje prvni a posledni snidane...a nakonec, proc ne. Priznam se, ze pri predstave dalsiho pulmaratonu jsem usnula ani nevim jak...az se mi Bella druhy den rano smala.

Jelikoz jsme holky line, vzala nas tam rano Julie autem (ponevadz to mela po ceste do skoly) mozna i proto, ze peskobusem bychom asi musely celou cestu utikat. Kdo normalni si domlouva snidani na devatou?;-)) Sicenebyla u Tiffaniho, ale u B- neco neco, ale stala za to. Muj fotak porad nema baterky, tak snad abych to popsala:
Bella- michana vajicka, opecena suncicka, nejaka dalsi smes michanych vajicek ale v jinem stylu, zelenina
Liisa- obrovska waffle, jahody a banan a navrch kopec vanilkove zmrzliny
Ja- miska ovoce (ananas, hrozno, jahody, mango), miska home-made jogurtu a brusinkovo-orechovy muffin
My jsme se mely, ze? Navic kafe co hrdlo raci, takze jsme kazda zvladly pet hrnecku. jak je ta reklama? Energie na cele dopoledne...:-))

Ze byla potreba jsem se presvedcila zahy. Po malem tour de shops, jsem zahucela do banky s tim, ze potrebuju vybrat tech 34 dolaru, co mi na ucte zbyvalo, a kompletne zrusit ucet. Problem skoro neresitelny. Stravila jsem tam neuveritelnych 70 minut. U prvni prepazky mi slicny mladik dal prvni pulku penez, ktera byla ulozena na poducte jmenem checking. Z druhe pulky poductu savings bylo nemozne dostat zbytek penez. On ho totiz hlavne vubec nemohl najit. Stejne jako mel problem najit muj ucet. Karta jednoduse stavkovala. Tak me poslal, at zavolam na cislo bla bla bla a presunu ty penize na checking cast. Ok, jenze se mi ozval automat. I napodruhe. I na popate. Tak jsem si sla zase stoupnout do fronty abych posleze zjistila, ze onen mladik neni kompetentni mi pomoci, mam se jit upsat ne tamhleten list a cekat, az se jine pani u stolecku uvolni misto. Sedim, cumim do blba a najednou se nade mnou naklani zase jina pani, ze pry co potrebuji.... a uz si to sinu do jeji kancelare. Aha, tak pry me taky nemuze ve svem pocitaci najit. Po nekolika vicemene uspesnych pokusech me konecne ma, ale nemuze se dostat na muj ucet. Problem je nasledujici: Ucet byl zalozen v Seattlu, stat Washington a stat Washington jako jediny dosud neni v systemu platnem pro vsechny ostatni staty, Floridu nevyjimaje. Jak ze se tomu rika? Smula? Takze prisla pani vedouci manazerka a tukala do pocitace snad hodinu, aby nakonec zjistila, ze penize na ucte jsou, ale sama nevi, jak je dostat ven. Sli jsme na prepazku zase za jinou pani, ta se dotazovala jeste jine a me poslali si sednout a dat si kafe. KAFE! Pro zmenu.... Mezitim ten prvni mladik zkousel vytelefonovavat informace, kde se dalo... Zamestnala jsem snad celou pobocku Bank of Amerika, kdy se to komu povede.... Po vsech tech peripetiich a nekonecnem bouchani do pocitace mi slavnostne a s dvaceti omluvami dali moje penize, ze ted uz jen staci zavolat na to zlute cislo, a zrusit si tak ucet. Co myslite? Samozrejme, ze to neslo! Pry mam pockat dalsi 3 pracovni dny. Priste si tak budu zakladat ucet....pockat!! Zadne priste nebude, vlastne...tak to jsem v klidu:-))

Tusila jsem, ze holky cekat nebudou, hlavne Liisa mela cas do 12 a bylo po 1. jen me prekvapilo, ze mi neprisly rict nic dovnitr... Trochu jsem se jeste prochazela, jelikoz uz fakt nemam v planu tam znovu jit, a na mysl mi prislo to muzeum ze vcera. Vstupne byly 3 dolary, proc tedy ne... Byla jsem jednou z hodne mala navstevniku, ale to asi nikoho neprekvapi. Me prekvapila pani za pultikem, ktera se ptala, zda-li jsem student, rekla jsem jo, a ona ani nechtela videt zadny prukaz a dala mi vstup jen za dolar. Prima:-) Z muzea americkeho umeni se vyklubalo muzeum pana Tiffaniho s par obrazy vesmes me neznamych umelcu. Ovsem jeden vynikal nade vsechny: Visel jim tam Alfons Mucha. Cesstvi se ve me dmulo pychou:-))

Pak uz jsem radsi rychle zamirila domu, preci jen, pujdu to tak nejak "naslepo", Belly planek byl samozrejme nekde v pokoji. Zabloudila jsem jen jednou a to jeste tak, ze jsem jednou ulici udelal obrovsky kruh do te puvodni, kde jsem posleze odbocila na druhou stranu (dalsi v nabidce nebyla:-) a vse bylo v poradku. Obcas nejsem zas tak blba:-)) Julie se zase bala, ale to jsem cekala, ponevadz Bella musela byt dlouho doma.... No a Bella byla tak trochu naprdnuta, kde ze jsem byla, ze na me pres hodinu cekaly... asi premyslime kazda jinou pulkou mozku o stejne veci, protoze me prislo jasne, ze kdyz na nekoho cekam dlouho, a on nejde, a vim, ze dotycny je v bance, vejdu jednoduse dovnitr a reknu mu: "Hele, cekam venku" nebo "jdu domu" nebo tak neco. Zatimco Bella pry hodinu cekala venku a pak si sedla do parku a pak sla domu. A ted Babko rad, co je spravnejsi.... Stejne jsme to po vysvetleni svych pravd smetly ze stolu, asi, doufam, myslim.... a jestli me to vubec zajima:-)

V Belline dome

2008-05-19T01:59:00.005+02:00

Oooo, dalsi clanek bez hacku a carek a s vymenenym y/z...

Co se semlelo a kde jsem skoncila? Let me think.... Asi nekde na pul cesty.... Doslova. rano u LCC bylo trochu...nuden. Mela navstevu ze socialky, protoze ji ve skole ztratili na 10 minut postizene dite, ktere ani ke vsemu nemluvi, a diky te svobode kolem, kterou muzou v plastikovych saccich vyvazet do celeho sveta nakonec socialka stejne skoncila u ni, aby provetila, jestli dite ne nebylo ztraceno, ale jestli se nepokouselo utikat v dusledku neceho doma. Zakony jsou prima vec. A tak jsem si omalovavala tluste barokni andelicky, z jednoho byl cernoch, druhy mel fialovou pusu... jedna radost. A porad se cekalo, co Trista (pani bdici nad LCCmi v nekolika US statech, a tedy i nad Floridou) rekne na to, jestli smim byt u Belly... Nevadi nic, ze Julie (Bellina host matka) snad dvacetkrat na vsechny strany rikala, jak v pohode to je, a ze zadny problem... Trista se ani do druhe hodiny nevyjadrila, tedy jsem dostala svoleni jet k Belle prozatimne na vikend s tim, ze dal se uvidi.

Jelikoz mela LCC jeste nejake pochuzky v jednom z mnoha Mallu, vysadila me na hodinu v jednom, a sama se jala zarizovat svoje veci... A ja sla ocumovat vylohy s tim, ze stejne na nic nemam. Au-paircina vecna lez. Kdyz je SLEVA, vzdycky se nejaky peniz vyhrabe. A tak mam prima triko za 2 dolary:-) Ve tri uz jsme pak uhanely k Bellem, ktera ovsem nebyla jeste doma, a tak jsem dalsi hodinu a pul stravila povidanim s Julii a trochou hlidani kluku...nastesti uz jous na me zvykli, takze mi dovolili cist jim knizky... hodni jsou, ze?:-) Spolu s Bellou jsme pozdeji vzaly kluky do parku... ma muj obdiv, zvladat ty tri divochy:-)

Byla jsem uanvena z toho vseho kolem, takze jsme nikam ven do viru klubu nesly, jen jsme si povidaly, ukazovaly si fotky a ja pak nehorazne rychle vytuhla u nejakeho pry vtipneho filmu...
Dneska jsem vstavala nejpozdeji za cely muj americky pobyt....v pul desate! To je panecku.... Uz si totiz neumim ani prispat. Nejdriv jsme se baly pocasi a predpovedi vubec- vestci sarlatansti rikali, ze proprsi nejden dnesek, ale i cely tyden. Zacalo teprve pred deseti minutami:-)) Mark (host otec) rikal, ze videl u kavarny Stardust nejake shormazdeni aut a lidi, pry se tam cosi deje. Lepsi plan jsme nemely a tak jsme vyrazily, plny zvedavosti, tam. Spis tedy vyplizily, jelikoz to dusno venku...jeste ted mam prilepenou ruku k noze:-) No fakt ze jo, lidi hodne, stanku jakbysmet: Festival Grandma party. Pekne.

Ve skutecnosti to byl nejaky sraz hippies, vsude same kvetiny a hodne free obleceni, bedny veci za jeden dolar, akce typu "napln igelitku za pet dolaru" a podobne. Vsechno neuveritelne levny, obnoseny, ale kdo si dal praci, nasel vynikajici kousky. Dokonce i hippies se oblikaji do znacek, jsme zjistily. Taky tam nejaka banda trochu zvlastnich typku cosi predstavovala, nejaka podivna performance- dve holky s rtenkou snad i za usima lezely v nejakych kusech hadru na zemi, na hlave zezadu masku, nad nimi chodil kluk s kloboukem smontovanym snad ze vseho, co aktualne nasel (kus polystyrenu, kyblicek, nejaky hadr...), cosi zbrblal, rozhazoval kolem nich mouku, kterou posleze neusetril ani okolostojici, slecny pak vyskocily, zacaly se svijet za zvuku bubnu v podivny tanec, nebo co to bylo (mozna i krec, ja nevim) a hulakaly do toho nejake skreky. Zajimave to kazdopadne, desive trosicku. Mam tedy treba historicky kostym a maskacovou bundu a KYTARU!!!! Tu tedy za deset dolaru, ale kdyz to prepoctu, tak cca za 170 korun. Nemohla jsem ji tam nechat. jeste musim vykutit, jak s ni pres ocean, ale to pujde. Vsechno bude. Pripadala jsem si s ni jako Glen Hansard z Once, ona je totiz taky trochu otriskana, ale paradni. Vlastne jsem se diky ni stala atrakci dne: vsude, kudy jsme prosla se na me lidi divali div ne s otevrenou pusou, jakoby v zivote nevideli, co je to kytara, nebo na me volali, at jim neco zahraju, ze si moc radi enco poslechnou a jini se dotazovali, zda-li budu delat nejakou performanci, ze prijdou... Az si nekdy budu stezovat na nedostatek zajmu, vezmu ji s sebou zase na prochazku:-)

Prisla sem za nami Liisa, dalsi au-pair, a protoze jsme uz byly totalne bez penez (na kytaru jsem si pujcovala od Belly, ja blbka jsem si nevzala penezenku), vyrazily jsme do parku. Byla jsem ovesena taskami jak Jezisek, navic tu kytaru.... jedno auto za druhym na nas tutalo. Tak mozna bude i hezky:-)) Samozrejme jsme neodolaly a zasly si pro zmrzlinu, i kdyz jak bylo horko, ani na ni jsem nemela chut (pac do vseho cpali cokoladu, a ja nejak nemela chut na preslazeny veci...i kdyz ted bych si dala;-) a tak jsme zvolila svoje prvni smoothie tady. Jmenovalo se "2 to mango" a bylo vyborne, jen teda to mango nebylo vubec citit, zato ten ananas jo. A taky to trochu zahnalo zizen, coz bylo fajn. Jo, vlastne, smoothie to je rozmixovane ovoce s ledem, nekdy i mlekem, kdyby nekdo nevedel. Ani jsme si moc nepovidaly, snad pro to vedro, nez ze by nebylo o cem. Holky byly porad hladove, takze nasledovala tour de jidlo, kdy se jim porad nezdalo nic dobre, takze jsme skoncily v obchodaku, kde vybiraly snad dalsi desetihodinu, aby v zaveru slavnoste v ruckach trimaly kazda pulku ovocneho kolace. Moc dobra vecere.... Ja si to stradovala ke kase s vodou a kytarou a spoustou otazek, kdy a kde mam pry vystoupeni:-)) mela bych asi vazne zacit o necem uvazovat...takovy mensi privydelek by se hodil:-)

Pak uz se slo jen pomalu domu, protoze pozor, dnes je zaver Zoufalych manzelek, to se musi videt! At tak ci tak, trebaze si kolikrat s holkama vazne nemam moc co rict, je fajn mit tu nekoho v mem veku, a hlavne ted nekoho, kdo se stal mym majakem.... utocistem.... Citim se tady mnohonasobne lip nez u host rodiny v dome a lip i nez u LCC. Navic to vypada, ze bych mohla prijit i na jine myslenky, nasla jsem dilnu, kde si muzu prijit namalovat za nejaky peniz treba talir, tak bych tam rada v tydnu vyrazila, at tu moc neprekazim, uz tak tihle lide pro me delaji vic nez dost. A nabidli mi, ze klidne muzu zustat i pristi tyden.... opravdu lide se srdcem na spravnem miste.

Na pravolevou míru

2008-05-17T04:30:00.002+02:00

Sotva jsem článek dopsala, začala jsem se shánět po adaptéru. Nemám já ho, trotl jeden rychlobalící, v té druhé tašce v jiné části Orlanda? Jistěže ano...

A jak někdy stačí prkotina k velkým věcem, i u mě tahle "drobnost" spustila lavinu. Nebo potopu. Prostě to ze mě najednou všechno muselo ven. Oni taky asi zapracovaly hormony, které se ve mě po dlouhé době začaly mlít.... Maskovala jsem se nenápadně "díváním se z okna", ale nakonec jsem to nevydržela a šla dolů. Prý jestli mám alergii. Ne. Aha...pojď se posadit. Dostala jsem kus dorta a zelený čaj.

Čekala, až se trochu uklidním, a opakovala, že jestli chci brečezt, ať klidně brečím, že je to v pořádku. Vráska na jejím čele se však prodlužovala. Taky mi dovolila zavolat Belle, ta byla chudák taky ze mě rozhozená a říkala, že Julie se na mě už těší a ptala se, co mi má zítra uvařit.... Ono to nakonec možná ještě klapne... LCC totiž přiznala, že z telefonátu nepoznala (a ani nemohla), jak moc jsem celou tou věcí zasažená... A že to bohužel vypadá, že problém je daleko hlubší, než se všichni domnívali. Zítra se tedy opět bude volat na vyšší místa, jestli bych přeci jen nemohla být spíše u kamarádky.

A pak jsme si dlouze povídaly. Jamie (LCC) je totiž psycholožka. Takže mě rozebrala od dětsví až doteď... Analyzovala mojí povahu dost přesně. A na dost věcí si také utřídila názor. Dobře rozvedla, kde a proč byly s Gregem problémy a proč s Betty tolik nebyly. Já mám totiž ochranitelský komplex, kdybyste nevěděli... Prý se víc starám o druhé než o sebe, a taky když vidím, že by se někde mohlo něco pokazit, hned přispěchám na pomoc, aby se tomu ještě stihlo předejít...a tady je ten problém. Oni jsou totiž lidé, co o cizí pomoc nestojí (Greg) a spíše je cizí starostlivost irituje... A tady jsem udělala přešlap i já, když jsem se zastala tenkrát Betty, která o svých vlastních narozeninách musela mýt nádobí.... Má se to totiž tak, že tady v Americe ( a u čínských přivandrovalců je to zakořeněji ještě hlouběji) se lidé prvně ženou za dobrou prací a velkým výdělkem, který je pro ně nejen synonymem úspěchu, ale i ukazatelem toho, že všechno je jak má, rodina je zabezpečená a tedy nutně šťastná. Na výchovu dětí už pak není čas a od toho tu jsou au-pairky. Možná od té doby se začal rodit vztah zaměstnavatel- zaměstnanec, protože jsem mu nabourala jeho dosud bezchybné a pečlivě budované postavení pána všehomíra. Mužská ješitnost je prevít.

Asi bych na to časem přišla sama, ale bylo zajímavé jí tak poslouchat a uznat, že v mnoha věcech má pravdu. Zase jsem se na sebe musela podívat trochu jinýma očima, jakoby zvenčí a hlavně jsem pocítila, že ač se to na první pohled nezdá, kulturní kořeny umí udělat setsakra obrovské rozdíly v životním stylu a způsobu jednání. Můj manžel tedy rozhodně musí být z ČECH:-)) Postupně jsem tak přicházela na jíné myšlenky, a získavala pocit klidu a bezpečí. Má o mě starost, chce mi pomoci a je až ledově nestranná a tím pádem férová, čehož si cením. Vtipné je, že jsme poznaly, že jsme si hodně podobné, povahově i názorově. Je to hodně silná žena a chytrá. Myslím, že tu máme výbornou novou LCC.

A poradila mi skvělý trik: Vždycky když mě někdo něčím zklame, nebo zarmoutí, nemám na sobě nechat nic znát, hlavně ne později, jako žena-matka, protože ty nesou pomalu celou tíhu světa, a většinou se jim stejně nedostane uznání, a mám zatočit prstenem a zachovat milou tvář. Protože úsměv je to, co si lidé budou chtít pamatovat.

Ale ne ale ne

2008-05-17T01:34:00.004+02:00

Co je moc, to je moc.
Sedím uprostřed špíny, která se ani po 15 dnech tábora vyprodukovat nedá.... Do stehen mě tlačí drobky, na botě mám přilepenou nálepku od čehosi (chci doufat, že je to nálepka!!), všude kolem svinčík, jaký ani v hostelu desáté cenové není....Mám strach jít i na záchod a stejně k němu musím přes devatero fleků na koberci.
V tomhle mám vydržet přes týden? Žádná citlivka nejsem, ani nemám vyvinutý smysl pro pořádek, ale tohle je příliš.... Snad dostanu alespoň nový povlak na polštář, ono na té bílé je totiž vidět leccos. Dům LCC stojí opravdu za to.

Sama LCC překvapila: Mladá, rázná černoška, matka samoživitelka, a navíc taková poloviční Schwrzenegrová... žijící patrně chaotický život soudě podle jejího domu. A řídí si rudého dvoudvéřáka. To bude ještě zajímavé. Každopádně se jí vůbec nelíbí nápad abych šla na týden k Belle, což se zase nelíbí mě, tady asi týden nevydržím. No, ono mi tak jako tak nezbyde nic, než se zase podřídit. Jsem přeci kus hadru zvaný au-pair.... Je sice fajn, jak mi pořád opakuje relax relax, ale.. Já vám nevím....

Je to asi hodina, co jsem dost vlažně opouštěla dům (zatím ještě) mojí host rodiny. S batůžkem. JENOM s batůžkem, čili zbytek věcí se krčí na zemi vybíleného pokoje. Dozvěděla jsem se mezi dveřmi novinku.... Jen co se vrátí z Baham, pokračuju vesele v práci. No to mě vážně poser, a pardon, že ze mě lítají tahle slova. Fakt až do úplného konce mám skákat, jak druzí pískají. A platit za to samozřejmě budu zase já.... V autě jsem si vyslechla, jak se agentuře moc nezamlouvá můj předčasný odchod, a že prý snad dokonce pro mě už mají vyhlídnutou host rodinu (ovšem pozor- host rodinám se prý neříká, že u nich budu jen tři měsíce... Kde to jsme?! Tahat je na vařený nudli od začátku, málo by mě hanba fackovala...). A když teda nedám jinak a přesto budu chtít domů, čeká mě penalizace. Krásné. Další z mnoha vědcí, na které mě SAMOZŘEJMĚ Student Agency tak mile neupozornila.... Hlavně že jim do začátku všichni platíme poplatky za tohle a támhleto... A jen proto, abychom si v závěru zaplatili za to, abychom se vůbec mohli vrátit domů. Vražte mi příště pořádnou facku, až si začnu vymýšlet podobné kraviny.... Díky!

Suma sumárum, pořád jsem na tom neslavně. Zavalená smetím s cizí paní z které jde celkem i hrůza, s myšlenkou, že "moje" host rodina si od zítřka bude válet svoje vykrmený šunky na pláži, kde jsem měla být i já, že asi neuvidím Bellu a nebudu spát v čisté posteli, že mě čeká další děsivý týden v domě tichých promluv, se kterým jsem se v duchu už rozloučila.... A že si k letence připlatím i za to, že si jí vůbec můžu koupit....

Kdo zná většího smolaře, ať se přihlásí.

Final goodbye

2008-05-16T03:23:00.002+02:00

Beze slov.

Libo-li trochu škodolibosti?

2008-05-14T14:29:00.004+02:00

Snad každý zná z nejrůznějších kreslených pohádek scénu, kdy hlavní hrdina se chystá provést nějakou neplechu a najednou PUF a nad rameny má andílka a ďáblíka. V tomhle případě se u mě andílek ani nestihl objevit:-))

Betty mě požádala, abych jí pro nějakou její kamarádku přivezla z Čech kámen. Nejprve jsem si řekla, ok, proč ne. Jak se mi to tak rozleželo v hlavě, přebilo to jednoznačné: A proč ano? Takže jsem to pustila z hlavy....

Po příjezdu mě téměř zapomněla pozdravit, ale už se sháněla po tom kameni. Samozřejmě, že jsem ždáný nepřivezla. Ale s ďáblíkem na obou ramenou jsem jí to odkývala:-) A včera cestou do školy pro Samanthu jsem se ponějakém vhodném "českém" kandidátovi porozhlížela. Úspěšně. Betty mi dnes ráno poděkovala (včera to kvůli manikůře nějak nestihla, chudák zaneprázdněná) a hned se ptala na nějakou legendu- odkud je, co se dělo, když jsem ho sbírala... Asi začnu psát pohádky:-)) ...To vám takhle jednou bylo slunečné ráno na břehu rybníka v Plzni- Liticích...:-))

Jo jo, kdyby tak věděla, že ten nice kámen je ve skutečnosti ze sousedova dvorku;-)))

Když slzy dochází

2008-05-13T04:07:00.004+02:00

Ve zkratce, ano?

Svolali si "rodinnou"radu... k hranatému stolu a rozsvítili si na mě... Prý jak se mám. Typické. A pak přišla pecka všech pecek, a kdybych jedla jablko, nějaká pecka mi jistojistě zaskočí.
Jasně, že vím, že jedou na Bahamy... ale novinkou je, že nesmím zůstat v domě. Auta vezou na letiště (to schválně berou obě?) a tak se nebude jak kamkoli dostat. To jsou mi ale novinky:-) Mám začít obvolávat kamarádky (myslí tu jednu- Bellu?), nebo zavolat Barboře (a jak se k ní, přes hodinu vzdálené, mám asi dostat? Abych se poohlédla po létajícím koberci...), jestli u nich mohu ten týden být. Týden? Pracovní týden? Ten týden, co se jmenuje pracovní, protože se v něm pracuje, tedy i holky budou mít plnou hlavu nezbedných svěřenýh ratolestí a já bych jim tam měla překážet? V cizím domě, u cizích lidí... Že jim není hanba tohle po mě chtít. Mě málem upadly ruce, když jsem o tom psala Belle....

Druhý báječný nápad od nich byl, ať si tedy zaplatím nějakou dovolenou. Super. Je pondělí večer a podle jejich mínění je naprostá brnkačka do soboty sehnat 1000 dolarů a jen tak si někam vyrazit... Co třeba do New Yorku....? Hňupi!! Kdyby tu všude nebylo zakázaný stanování, jdu si koupit spacák a fláknu sebou k jednomu z těch jezer všude kolem. (Když jsem jim řekla, že jsem v Čechách stanovala u rybníka, málem je klepl infarkt...mezi brouky a na trávě.... a bez kabelky Versace....:-))

S paní čínskou matkou je to pěkně těžké... pořád za mnou chodí s nějakým jídlem a patrně má utkvělou představu, že jsem anorektička, protože v devět večer se mračí, když odmítám na chléb majonézu a po něm dort, co pod šlehačkou ani vidět není. Další kohout na smětišti... už takhle je nám to tu těsné...

Ještě jednu věc mi řekli, schválně jsem jí nechala na závěr... a to už opravdu nevím, jestli se smát, nebo brečet. Až malé skončí škola (půlka července), nebudou mě už více potřebovat. Slušně řečený vyhazov. Ať prý si najdu novou host rodinu nebo jedu domů. Hledat rodinu na dva měsíce? Malá legrace....Jet do tramtárie, zvykat si na nové lidi, děti, na jiný chod rodiny, jídlo....všechno zase od začátku... Nikdo se mi nemůže divit, že i kdybych mohla, nešla bych do toho zase. Před chvílí jsme s Kikou zjistily, že na celých stránkách veleslavné Student Agency se píše pouze o povinnostech au-pair, o tom, co si k vám může dovolit host rodina už nikoli. Měla bych jim napsat, jestli takovéhle zacházení se jim zdá normální.... A nová LCC ještě nezačala pracovat. Přeci o tom museli vědět dlouho... Nechají mě přiletět a za měsíc mě vyhánějí... Z našetřených peněz budu mít velké kulové... a tolik jsem šetřila na... teď už je to jedno. No kde to jsme? Aha, ve svobodně Americe....už rozumím.

Až se vrátím, napořád, a bez úsměvu, nic neříkejte, a jen mě obejmětě, ano? Prosím...

Flo-CO? Florida!

2008-05-12T19:52:00.005+02:00

Osamělý holky by neměly cestovat potemnělou Prahou. Ani ve tři ráno. A už vůbec ne v sobotu, kdy se všichni vrací právě v tento čas z nejrůznějších putyk. Nemohlo mi to dojít včas, že.... Že Kika s sebou bere jen na cestu parkem k tramvaji pepřák, mi přišlo normální. Že já ne, taky. Do doby, než jsem stála na Strossmayerově náměstí, sama na nástupním ostrůvku s kufrem na kolečkách jak lady největší a za mnou si to ve stínu lampy líně štrádoval nějaký pan bezdomovec. To jsem se začala bát trošičku. Poprvé mi v mysli taky vytanul zvižený maminčin prst a kázání typu: Nestopuj, Nechoď sama nočním parkem, Zapni si tu bundu...atd. Když se ozvaly z druhé ulice hlasy, hrklo ve mě víc. A bát jsem se začala v momentě, kdy opilý pán začal útočit na jeho opilou družku, málem i tričko z ní strhnul. A kol kolem jen já a můj kufřík. Sušenkama je asi neumlátím, blesklo mi hlavou. Naštěstí si to po pár chvílích rozmysleli a zapadli do blízkého vchodu. Zatraceně dlouhých 19 minut...Pak se přihnala banda nějakých hiphoperů a bavili se za mými zády o hulení... jen jsem doufala, že se nezačnou hecovat o něco jinýho. Pořád jsem na tom nástupním ostrůvku totiž byla sama. Projel kolem taxikář. V dáli se otočil a přibrzdil: "Slečno, chcete někam odvézt?" "Ne, děkuji." "A jste si jistá?", pokradmu se rozhlédl kolem.... Slyšela jsem cinkání tramvaje a nevím proč ten zvuk byl najednou tisíckrát milejší, než cinkání Ježíškova zvonečku.

Čekal mě ještě jeden přestup v Divoké Šárce, na autobus. Nrada chodím s davem, ale že by se někdy mělo, jsem se přesvědčila vzápětí, kdy jsem tam drandila po okolí s tím pitomým kufrem a ne a ne najít správné číslo. Z posledních sil jsem zasprintovala opačným směrem a heuréka. A zbyla mi i celá minuta na vydýchání a konverzování. On si totiž nějaký pán usmyslel, že nutně s tím kufrem potřebuju pomoct...

Schválně jsem zvolila dřívější kombinaci MHD, neboť kdesi uprostřed hlavy mi zněla poučka o tom, jak na mezinárodní lety tam máme být dvě hodiny předem. Nejméně. No, a zase jsem zbytečně čekala. suveréně jsem si šla s papíry pro letenku, a ta paní mi neméně suveréně vrazila místo tří jen jednu. Tázavé proč. A kufr prý si mám vyzvednout v Atlantě a nechat znvu odbavit. Zoufalé proč. Odbavování je přeci nejvíc nejhorší věc na všem....Nu dobrá, nic jiného nezmůžu. Byla jsem v čekací hale u mého čísla první, jako úplně první, což se mi nikdy nestalo, a vzhledem k probdělým hodinám jsem si nastavila budíka, věci zmuchlala pod sebe a usnula. Fakt že jo! Bývala bych řekla, že strach mě nenechá, ale tělo bylo jiného názoru...

Do Düsseldorfu cesta krátká, ale dala mi jedno velké poznání: Já té němčině už doopravdy nerozumím. Katastrofa. Ke snídani nám dali meruňkový koláč s tvarohem a jogurtíček (ten, co do něj jednou namočíte lžičku a to ještě tak do půlky:-)) Pak nastala dobrá honička. Hodina na přestup a sehnání letenek. Po deseti nervózních minutách jsem zjistila, že skutečně čekám v blbé frontě...honem na druhou stranu haly.... paní z imigračního. Byla milá, ale německo-angličtila na mě, takže dalo docela práci se dorozumět. Ten den jsem ještě asi pětkrát odpovídala různým lidem, že opravdu nevezu cizí věci, že mi opravdu nikdo nic nedal, že mě nikdo nenutí niic pašovat, že nevezu bombu v zubní pastě... Do letadla jsem vcházela na poslední chvíli, možná dokonce úplně poslední.... To taky nebyl příjemný pocit.

"Prospala" jsem celou cestu. Tedy, umíte si asi představit, jak se spí v sedě, mezi upocenými lidmi, kdy krk už dávno patří do šrotu a v sedačce ne a ne si vytvořit anatomicky tvarovaný důlek:-) Únava je ale mocná čarodějka, takže jsem se střídavě snažila usnout, nebo pila, nebo jedla a v závěru se ještě snažila vsugerovat si, že na ten záchod nepotřebuju až tak nutně (v Atlantě se ukázalo, že to bylo nutné:-) A když jsem zmínila to jídlo: najedla jsem se parádně. Rozdávali svačinku každou chvíli, k obědu jsme měla kuřecí filety s těstovinami, zeleninou a rajčatovou omáčkou (a to jsem zírala jak chleba z tašky, kolik toho bylo, a hlavně, jak to bylo dobré:-), housku se sýrem a máslem (poslední na dlouhou dobu...), sušenky, vodu v plastikovém kelímku:-)) a šopský salát. Ke konci letu nám navíc ještě donesli sýrovou pizzu, což mě dost překvapilo, protože jednak na ní ten sýr fakt byl a jednak po tom královském obědě, kdo by se dalšího jídla nadál, že?:-)

Atlanta byla fórová. Malé bludišťácké staveniště. Hlavně to bylo hektické. Rychle na imigrační, kde mi řekli, že v letadle mi dali blbé dokumenty a musím jít na samý konec zpola vystáté fronty a vyplnit si jiné (debilní úředníci). Přede mnou se nějací chlapíci bavili o lidech sloužících na přepážkách a modlili se, aby nešli na č. 31, kde do toho starší, unavený a nevrlý pán bušil o sto osm.... Ano, štěstěna mi zase ukázala, že na americké půdě se mnou nekamarádí. Závod s časem se ukázal jako malý problém. Držel mě tam snad dvacet minut, stylem já-si-to-tu-pomalu-otevřu-ZÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍV-a-teď-si-tu-takhle-ZÍV-položím-tento-papír-vedle-něj-tenhle-ZÍV-a-pak...... Navíc se docela dlouho neslušně šťoural v uchu a až pak jsem zjistila, že si vyšťourával maz víčkem od propisky. Málo se mi zvedal žaludek:-( Nakonec mě tedy milostivě pustil, nevynechal ani sérii známých otázek a dost divně se zatvářil na otisky mých prstů... Rychle najít kufr a nechat ho znovu proclít. Ukázalo se to jako nejsnažší věc dne, a to jsem se jí bála asi nejvíc. Zato kontrola u rentgenu zase byla na milion minut. Nic nenesu, nikdo se mnou nemanipuluje...Jak u blbejch pořád dokola... Do letadla jsem přišla akorát načas. A to psali, že v Atlantě čekám přes dvě hodiny....Které vlastně?:-))

Zase jsem stála u pásu a nebyla jsem sama, kdo už půlhodinu marně vyhlíží svůj kufr. Trochu jsem měla nahnáno, vždyť se mi už zpozdil, zničil.... Nakonec vyjel a vyjel celý a s celým obsahem (sušenka k večeři byla moc dobrá:-) ... venku jsem nečekala ani deset minut a Greg byl tu. Poprvé snad včas. Uvítání-žádné. Za to hned spustil, že to tu už objel asi tříkrát dokola. *obrovské povzdechnutí* Co tu dělám?? Asi až v půlce cesty jsem zjistila, že vzadu spí Samantha. Jen co se trochu probrala, už mě nadšeně vítala se slovy "Miluju tě celou cestu až k Plutu a ke všem kometám a hvězdám a ke všem dveřím...":-)) Brandon sotva mě viděl, nastalo velké objímací... Betty se na mě aspoň usmála, ale já znám tenhle druh úsměvu....Protože jsem byla nehorázně unavená, byla to i fajn výmluva jak se vyvlíknout z večeře. ALE. Tohle zatím nebyl úplný výčet lidí v domě. Tchyně!!! (Neboli Bettiina matka).

Oni na mě nasadili čínskou špionku! Prý tu pobude ještě pár týdnů. Neuměla šesky ani anglisky... To bude legrace. Ale mám takové tušení, že zrovna já se za břicho popadat nebudu. Už ráno bylo víc než podivné. Neustále mi stojí za zadkem, svým povadlým čínským okem kontroluje každý můj krok a pak někam zdlouhavě volá. To je mi pěkné. A že mě hlídá pořádně svědčí i to, že mi furt cpe jídlo: Ty nesnídáš? Dej si maso! Jablko? V lednici je oběd... To snad NE!

Takže už jsem koukala, kolik stojí letenka domů. Šok největší! Asi za to může vzrůst cen ropy, ale pod 700 skoro nic.... Jdu se smát na vyžehlené ponožky, třeba to konečně ocení;-)

Zbylé poklíčojidní dny (bez jednoho večera a následného dopoledne)

2008-05-12T02:03:00.004+02:00

Jsem tu, jsem unavená jako blázen (jak jsou unavení blázni? HODNĚ:-) ale jestli to nenaťukám teď, tak později jen těžko.
Před chvílí mi psal Ďuri, že těch dvacet korun doplatím na táboře. Takže já jedu na tábor? Takovýhle přemlouvání si dám líbit:-))

Taky jsem koukala že máme s Pampe stejný mazací problém- dvě řádky a smazat, dalších pět a smazat... Jsem nadupaná emocemi od kotníků po čelo a to se pak španě odněkud začíná. Odkud bych tak měla....a co všechno bych sem vlastně chtěla napsat? Jasně, že všechno, ale.... (také tak nemáte rádi ale?:-)

Po Klíči jsem přespala u Ondráška, v té jejich haciendě ve Lhotě, kde jsem čekala spíš doupě než místo k žití, leč páni kluci překvapili:-) No, i když tím množstvím prázdných flašek vlastně ani ne;-) Aspoň že jim chutná... nakonec se to ukázalo jako víc než dobrý nápad, zatímco on prožíval chvíle naprostého smutku já naprostého štěstí, kterým jsem ho ládovala do pozdních večerních hodin. Snad to nějaký efekt mělo.... Mělo, jistěže ano:-) Někdo další potřebuje dávku povzbuzení, elánu, optimismu, úsměvu? Protože: Všechno bude!

Odtamtud jsem si jela vyzkoušet, jestli se naše velectěné studijní (ne)změnilo. Kluka předemnou sjely milé harpyje na pět dob, ani nestihl zamrkat. Nasadila jsem bezradný výraz typu jsem-úplně-v-koncích-a-jen-vy-mi-můžete-pomoci. Překvapivě zabral. Takže dalšímu studiu relativně nic v cestě nestojí. To až pak ty zkoušky, co budu muset dodělávat... Jo, a kdo za to může...?:-)) Viděla jsem se s Petružkou (Ifuška chudák stonala:-( a škoda, že není budhistka, protože vím naprosto přesně, čím by byla v příštím životě. Slon. Ne proto, že by byla tak neohrabaná:-)) ale proto, že má takovou paměť. Kdysi kdesi v prváku jsme zavedly hovor na jedny bonbóny ještě od soudruhů z NDR a ona mi je teď hrdě v obrovské piksle podávala. Já se ale mám:-) Se mi ty dárky nějak hromadí- kouzelný ručníček, co ho mám pořád strach rozbalit, ale tahám ho všude, vykulená méďopropiska, nádherná zlatem vyšívaná ŠMOULOVÁ šála, Alofok tričko, kouzelná mistička...vždyť se mi to sem ani nevejde:-)...*rozzářená očka a úsměv největší*....pak že Vánoce jsou jednou za rok. Kdo má přátele, má je každý den:-)

Krásně jsme si popovídaly nafotily nějaké akty (ehm...dobře...fotky;-), zašly jsme si na oběd a viděly se s Leňáskem:-) Když si to tak po sobě čtu až se divím, jak jsem to stíhala...:-) Večer jsem pak vyrážela směr Sokolov, strávit taky nějaký čas s taťkou...Jenže to tak docela nevyšlo. Velký kus úterý jsem strávila s Luckou, a když přišel táta, zůstal po mém sdělení koukat div ne s otevřenou pusou...chudák. Možná to ale bylo lepší, než kdybychom se loučili zdlouhavě... Zašli jsme teda na jedno loučecí pětipivo, a se slovy "Když nemůžeš do Mexika ty, přijde za tebou" jsme všichni dali i nějakou tu tequilu:-))

Co že bylo důvodem zbrklého loučení? Moje začínající štěstí!:-)

Ze středy na čvrtek jsem tedy zářila štěstím v Praze, odkud jsem ve dvě vyrážela na sraz tříd y ze střední do Karlových Varů. Tradičně, typicky, sešlo se nás málo.... Káč káč, Džulijet a Vašek se svojí sbírkou igelitových tašek. Bylo opravdu prima je vidět, pardály jedny starý:-) Káča je navíc stejný třeštiprdlo, tak jsem byla ráda:-)) V sedm jsem už uháněla do Kynšperka, kde byl prozměnu sraz třídy ze základy, v ještě hojnějším počtu já, Alča a vodnice:-D Z toho by se jeden posmrkal...ale nevadilo nic, zázračně sám se upekl perník, ostříhaly se mi vlasy, pokecala jsem pořádně s Ájou....Jen jsem zase domů přišla nějak moc pozdě, což nebylo asi nejlepší, vzhledem k probdělé noci minulé a haldě nezabalených věcí...

Taky proto jsem v pátek usínala za chodu, tak nějak zabalila, navštívila dlouholetou kamarádku, která se brzy bude vdávat.... Odvaha je to:-) Večer jsem se natěšeně chystala na schůzku, a zase jsme se sešly v ohromném počtu já s Pampe a Sára v "empétrosce". Taky dobře, měla jsem co vyprávět:-)) Takže jsme to po chvíli zabalily a šly se nakýblovat k Bremertům, to bylo až moc smutné...jak mě tak Lucka přemlouvala, ať nejezdím.... a že všechno bude, i společný velkostan na táboře... To se pořeší;-)

Poslední den:-( Ondrášek mě vyzvedl i s Pampe, trochu mě to zarazilo ale nejvíc moc potěšilo! Ještě jsme se zastavili v Sokolově, jelikož můj tydlifon začal podezřele stávkovat... Cesta do Prahy utekla svižně, v Ikei jsme si imaginárně nakoupili nejmíň do deseti domů a já mám od teď už naprosto jasno- každý pokoj bude dětský:-))) Ty totiž byly jednoznačně nejlepší! I najíst nám tam dali, nějací páni rádobyvtipní kuchaři tam měli nějakou AKCI;-) Ale stejně jsme poctili návštěvou i místní bistro jídelnu s bezedným hrnečkěm kávy...a to zas jo, to nebylo marné.

Co se ovšem málem zdálo marné, bylo nalezení cesty do Kobylis, kde měla čekat Kika. A taky čekala, ale trochu déle, neboť jsme čirou náhodou přehlídli, že vjíždíme do zákazu vjezdu, čož samozřejmě čirou náhodou ani v nejmenším nepřehlídli pánové policistové... Za 200 korun nám poradili cestu:-) Následovalo véliké loučení a vítání, jak je vidět, ne vždy se to vylučuje.

Se Sedmikráskou jsem strávila nádherných několik málo splašených posledních hodin...no vážně, první tříhodina utekla jako nic. Stihly jsme sotva dojít nakoupit, podívnout se k památníku, povyprávět si zážitky, uvařit si večeři (ta Kika vám ale dobře vaří;-)....ono toho vlastně zas až tak málo nebylo:-)) Zbylé hodiny jsme proklábosily nad sklenkou vína a Žabčina sladkého cloumáku a bylo nám krásně. Mě rozhodně. S takovou se odjíždělo jen velice těžko. A vůbec s bolavým píchnutím na každého z přátel, na uplynulých, natřískaných ale nádherných 14 dní...

Nestíhám, ale usmívám se.

2008-05-09T12:21:00.008+02:00

Za několik málo dní jsem potkala dost lidí. Bohužel ne tolik, kolik bych chtěla.... A každému pokládám jednoduchou otázku, na kterou, jak se ukázalo, ne vždy je jednoduché odpovědět.

Jsi šťastná/ý?

Mou odpovědí jsou zářící oči a velký, veselý úsměv.

Mám k tomu spousty důvodů... třeba například:

Věci klíčojidní

2008-05-05T22:54:00.015+02:00

Tohle bude těžké. I při mém tempu mluvení bych o minulých dnech dokázala hovořit hodiny (o čemž se včera tak trochu pořesvědčila Petružka, a bylo mi jí až i líto... ale má můj obdiv, jako neskaut vydržet to jásavé nadšení:-)

Ani nevím, kde přesně začít...Klíč 2008- národní skautské jamboree....úterý až neděle, neskutečné množství zážitků, jeden intenzivnější než druhý. Možná jsem si to vychutnávala o to víc, že jsem dlouho od všech a všeho byla odříznutá. Proto ten můj neutuchající úsměv, dobrá nálada, energie.... A taky protože pasivky neberem:-))

ÚTERÝ

Co nemáš, to nepotřebuješ. Pláštěnka od maminky leží pořád někde na dně batohu:-) Dodělávky u Tuřína. Rychlojízda s Kecalem. Obrok 2009- malé naťuknutí. Když už je oranžové příliš. Už jste stáli frontu v autě?:-) Ahóój, jéé, ahóóóój. Úsměvy, objetí a krásná slova v počtu větším než malém. Červený strip, oranžový šátek a cedulka se jménem. Popílek vyrostl v Klixe. MOA stanová sekce. Zou, Pampe, hádejte, kde spím?:-)) Masňácký matrace stejně nebrání zimě. Zelený proužek Konference. Jak bylo v Americe? ...a zklamané obličeje:-) Krátké rezavé vlasy. Všechno bude a stezku pořešíš:-))

STŘEDA

Hlady jsme skutečně netrpěli:-) Velké rozdělování úkolů. "Všechny informace máte tady" -kamenná tvář Nepříjemného. Vysoká milá Veverka. Někteří členové konference se prostě pořád budou cpát kam nemají. A teď si zahrajeme anglické scénky! Díky nekvalitnosti stripu a Pampeliščině hraní jsem si musela jít do modré budky ST pro nový: "Jé, ty jsi TA Méďa, co přijela na Klíč z Ameriky (nepočítám, kolikrát mi to kdo řekl:-) Kvádřík a naše podobné americké zkušenosti. Pampeliškový věneček od Zou. Fotíme fotíme. U nástěnky se dá potkat spousta lidí. Překládám polské skupině číslo 3, z které se nakonec vyklubala dvojka. Někdy je lepší nebýt moc hrr, oni ty hry se dají přeložit v klidu i na místě. Překlad Stratega. Polákům rozumíme, oni nám ne, pravili... lenost? Lítání sem a tam, zařizování, vyřizování, hodně věcí šito horkou jehlou a první večer je víc než hektický. Zmatky. Ty jsi Kecišova, viď? Úvodní ceremoniál byl poněkud rozpačitý (nejlepší byl snad břišní tanečník a poslední ošátkované vystoupení). Objímací tikety. Kavárna u Žabiček. Bludička! Když je tedy ten první máj...Rádio, pojď sem:-) My holky si musíme pomáhat...ona uschnoput nechce žádná;-) Alofox.

ČTVRTEK

Noste u sebe ty mobily! Příště přijdu na poradu včas:-) Další velké zařizování...holky to těžší maj´. Aktivní polský den. Skupina Poláků se rozdělila na kluky a holky, já mám slečny- výborné, veselé, komunikativní a AKTIVNÍ slečny. První pomoc nebyla jejich silnou stránkou... z větviček se dlaha nedělá;-) Bubnování a muzikoterapie i s Kynšperíky, kteří tanci moc nedali.... Ach, drahý osude, zase ten Martin... Náves se proměnila v orvávačky- Buldok, Mravenci v marmeládě, Beton. Chcete hardcore?:-) Jednohlasné nadšené ano a spousta fotek. Ticket aktivity 1 aneb Lakros a zmatečný Kroket. Koncerty, kdy to někteří považovali opravdu Za Trest:-) Čajovna. Ke které skupince dřív? Prý je tu 12 letošních Moáků....nemůžu se nějak dopočítat:-)) Tour de Klíč- z čajovny do Krčmy (tak my jdeme spát, když se takhle separujete) přes Žabičky a zase zpátky. Kecmenova Sára. Velká kytarová skupinka. Ti, co se na Obroku 2005 mračili jsou najednou plni úsměvů... a jakých:-) Co se skrývá za dlouhovlasými úsměvy? Cedulka na čele (každý, koho potkáte, vám ukáže něco nového)- a okamžitý převod do praxe, asi 30 nachytaných lidí, dobrá věc na seznamování a sbližování se. Nejlepší byla ale malá skautka- přišla, přečetla a spustila: " A můžu říct básničku?" "Klidně mi můžeš říct básničku." "A mohla bych radši zazpívat písničku?" (kloktáme uvnitř, navenek se mile smějeme) "Jasně, tak třeba zazpívej písničku". Zazněl Náměšť a ještě si poděkovala:-) Zima podruhé.

PÁTEK

Další príma den. U někoho už i rýma den. Usmívací reklama na Klíč. Programy jsou víc než dobré- šermíři, rukodělná lilie, divadelní pověsti, špagetová věž. Těžko vybírat z ticket aktivit, a když už, tak prší. Vyšel mi článek v časopise. Udivení na záchodě: "Ty jsi Maruška že jo? Já čtu tvůj blog!" Marné hledání Zoubkových aktivit. Jo tak tohle je Chopin... . Máš čas? Po dlouhé době ve správný čas na správném místě. Country bál je fajn, ale když ty kroky nejdou, je čas změnit lokál:-) Lumpičí čajovna a milý rozhovor. Možná se večer stavím u Žabiček. Další ze série porad a zase jsem tam na ně sama...však si poradím! Tak jsme se stavily všechny. Pán skaut sprostě hrající. Jak se hodí cizí spacák. Podstolové aktivity... a takhle to všechno začíná:-) Dlouhá noc pokračuje v hangáru. Trochu jiná skupinka, trochu víc veselo ("...mě je tak líto těch vedle....":-)) Upgrade oranžových lístečků. Ženy moje příjimení litují, muži ho milují:-) I v Chebu mají rovery. Šeptání do ouška... Když se všichni rozloučí... Ony ty lavičky jsou docela chatrná věc:-) Tralalýýýýýý tralalááááááá. Celých 53 minut spánku.

SOBOTA

Únava, překvapivě:-) Ale to vlastně všech. Polačky mají rády můj úsměv...a já je. Hodinová cesta na tramvaj byla podivně krátká. Procházka do centra nikomu nevadila, ba naopak. Což je fajn. "Je to fajn, je to fajn..." Celodenní ťapkání. Se zapálením do všech her. Obíhačka náměstí a páté místo. Zoo- nemají slony:-( Únava se stupňuje. Trochu si to prodloužíme.... Kde je tady Mc´Donalds? V pivovarském muzeu není postup vaření piva. Když hamburgr, tak pro všechny...anebo taky ne, někomu stačí kafe. Nevyslovitelná věc: Taštička. Udrátkovaný šneček. "To se pořád tváříš tak naštvaně?"- velký kus odvahy mi nechybí. Návyková plácací hra se střechou. Krásně milá setkání po dlouhé době.... kéž by tak bylo více lidí, jako je Číňan... Koncerty ze kterých nic nevím. Lekce polštiny. Hledat holky se vyplatí- při prozkoumávání čajovny jsem se zastavila u Hnědovlasého, nečekala bych, že si tak hezky popovídáme...a ty oči a úsměv...kdo by se nesmál taky. Pravidlo třinácti objetí. Linoryt. Party pro ST... za velkou tlustou čárou se vždycky objeví náhlý zájem. Jen trubka si výtvory nechá zničit rosou:-)) Kam se poděla Pampe? A zase Žabičky. Sáro! na přání. Přítelkyně spolu drží....děkuju holky!!!! I ve stanu je pekelná zima... Pampeliškové zjevení...Nové stezky mají parádní program;-) Kam teď...hangár to jistí. Podobná skupinka jako včera, tentokrát s patkou chleba. Usínám na cizích zádech...jdeme oba.

NEDĚLE

Nemám ráda loučení:-( Dárečky od Polek- triko, nášivka a krásný dopis. Do roka ať prý jsme tam:-) Bouráme a balíme. Stratego ve velkém s pěknou hudbou. Už žádný samotář uprostřed davu! Žlutý a modrý balónek. Ach tak....on se mračí kvůli sluníčku:-)) Fidorková medaile. Loukování...ono takové vískání ve vlasech je fajn... nové informace, nedomluvené domluvy, otevřené konce, cizí oběd... tak ve středu?;-) Konkurence pro Subway. Závěrečná honba fotek- propásla jsem Hnědovlasého. Radiovo pramínek....nezapomněl:-)! Pampítkovi je špatně na duchu i na těle... Krásné udivení...sám, zpátky... "Jdu si pro třinácté objetí."

Klíč nemohl skončit lépe. A mohla bych psát dál, více, rozvitěji... mám na tváři blažený úsměv, v srdci krásno a od neděle si co chvíli přehrávám němý film s názvem Klíč. Každá taková akce mě nabíjí neskutečnou energií, až mám pocit, že ze mě musí lítat jiskry:-) Život bez skautingu už si zkrátka neumím představit.

Americký sen

2008-05-05T21:43:00.005+02:00

Nejdřív se trochu rozčílím, abych si pak vychutnala psaní dalšího článku:-)
Dobrá taktika, ne?

Tajně jsem doufala, že bych Ameriku mohla nechat amerikařit za oceánem a v klidu si užívat Čech, aniž bych se stresovala z problémů, které teď stejně celkem špatně budu řešit odtud. Chyba, samozřejmě... Nejdřív mi žraločí pás sežere kufr (velký vtip číslo jedna: "Ale my s tím nemůžeme nic dělat, zavolejte si do Ameriky do Delty... automat mě na dvacátý osmý pokus přepojil na opravářskou společnost, která mě ovšem bleskurychle přehodila zpět na Deltu... 500 korun v háji a žádný výsledek...) , pak zase obdržím nejvíc překvapující e-mail, který odstartoval totální převrat v dalším dění.
Slečna Barbora mi napsala mail, jestli vím, že jako občan ČR na Bahamy potřebuju vízum. Aha, nevím. Aha, co budu dělat. AHA, SAKRA, ZASE NĚJAKÝ PROBLÉMY. Já se pomrožim, ale už. Psala jsem Gregovi, jestli to ví, co mám dělat a tak a odpověď byla více méně (vlastně více než méně) nepřekvapivá- poslal mi dva odkazy s tím, že je to MŮJ problém a mám si to nějak vyřešit. K tomu dva linky na Bahamskou ambasádu a doporučení, ať si zajedu do Prahy si to vyřídit... No není on tři tečky?

Mrkla jsem na ty stránky a protáhla obličej. Jak jsem čekala, v Praze to trvá minimálně měsíc. Takže tudy cesta nevede. Bahamská ambasáda nabízí rychlé řešení, ale jeho cena je přílišná. Chtějí poslat originální pas a zhruba 130 dolarů za vyřízení do 10 dnů. Jedině blázen by poslal originální pas s originálním americkým vízem do zaoceánska, když jenom cesta tam trvá kolem deseti dnů a on sám má dní jen 14... další slepá ulička. On tak nějak ani nebyl čas to moc řešit. Jednak se mi teda vůbec nechtělo, zbytečně se rozčilovat a jednak jsem mizela vzápětí na Klíč... nejvíc nejlepší akci za poslední dobu... A na louce u rybníka asi net nechytím, že. Leda protekčně, ale ani na to nějak nebyl čas... chuť? Obojí:-))

Pustila jsem to z hlavy, až taťka mi volal, že pročítal ty odkazy a vyčetl, že stačí mít platné americké vízum, čímž mě uklidnil. A vypustila jsem to úplně. Šok nastal včera, kdy jsem zasedla k poště a nevěřila vlastním očím.

Z Klíče nalomená, že svůj příjezd bych mohla posunout na ještě dřív, než byl doposud plánovaný srpen, jsem se definitivně rozhodla, že tam nezůstanu déle, než je nezbytné.

Ten tříhvězdičkový Greg mi totiž napsal, že mi zrušil letenku. A ještě si za to v klídku připíše "okay". Já ti dám oukej!! Žádný nebude. Zase to hodili na mě. Copak jsem zodpovědná za jejich výlet? Dva měsíce zpátky byli na konzulátu kvůli svým pasům, mě tam chtěli na práci, jsem už čtvrtá au-pair, tak ať si koukají zjistit informace... Já si od žehlicího prkna asi těžko vízum zařídím. Hlavně to vážně není moje starost...tohle je už daleko za hranicí toho, co jsem schopná vstřebat.

Takže žádný Bahamy, žádná pláž, žádný serfování ani meloun, budu sedět zamčená v baráku a venčit jim uslintanýho psa. To je přeci ten americký sen, nebo se pletu?:-)

Všude špatně, doma nejlíp

2008-04-27T11:07:00.006+02:00

Tralalýýýýýýýý tralalááááááá:-)
Jsem tu, jsem doma, jsem v Čechách. Není to paráda? JE TO PARÁDA!!
Jsou tu kopce, a tráva, taková ta česká tráva, ne umělá, ne tvrdá- měkká česká zelená tráva. A všude se válí listí! A je tu spousta paneláků.
A všechno je tu takové maličké, no vážně- moje první poznatky:
Doma máme strašně vysoko kliky (Pampe se mě snažila přesvědčit, že jsem se zmenšila:-)). Používámě děsně prťavoučké papírové utěrky. A ten maličký dřez!! Pokoje se taky zmenšily...všechno se zmenšilo...i oblečení v mé skříni. Celé dopoledne jsem dnes jen dávala oblečení do pytle... trička, kalhoty, mikiny... . Komplet skříň. Což tedy absolutně vyvrací Pampeliščinu teorii o mém zmenšení se, neboť jsem se zcela okavidně zvětšila (zvýšila??:-) Nechcete někdo pár nových věcí? :-))

Připadám si jako Alenka v říši divů a ohromě si to užívám. Už bylo načase, ještě včera mi do smíchu tolik nebylo.

Pan filipínský taxikář pro mě přijel s předstihem, což bych ocenila, kdyby mi Betty ještě ráno neřekla, že mám uklidit koupelnu, vyprat všechno prádlo a uklidit ho a navrch mi nenechala ve dřezu haldu nádobí s plnou myčkou k tomu. Stihla jsem to tak tak a fakt klika, že jsem dobalila ve čtvrtek večer. Ale to nádobí jsem jim tam nechala, tůdle:-))
Taxi není moc levný špás pro chudou au-pair (kulturní šok nastal na českém letišti, kde je teda všechno ultradrahé, a dnes ráno v krámu...no teda, nějak moc draho...), ale tak...jedu domů, to za to stojí!! Kontroly, odbavení, proclení, všechno v pořádku, dokonce jsem pod rentgenem pronesla lahev vody a voňavku, které jsou přísně zakázány, ale já hlava děravá na to úplně zapomněla...a ono nic. Někdy vás stopnou jen tak a prohrabou vám věci skrz naskrz jindy tohle...zírám, ale dobře pro mě:-) Let do Atlanty trval jen něco přes hodinu, i to čekání jsem zvládla prímově, v Atlantě jsem sotva našla odletové místo a už nás cpali dovnitř. Seděla jsem mezi dvěma Čechy, nemluvnou paní a velmi sebestředným pánem, takže i já si začala hrát na nemluvnou:-) Letušky vskutku nebyly v dobré náladě, vynechávaly a přeskakovaly pasažéry, takže bylo spíš štěstí, že jste dostali svačinu a pití...na sluchátka k filmu komplet zapomněly, osvěžily tak nevědomě éru němých filmů:-)

Na letišti mě čekalo VELICE nemilé překvapení...kufry sice přijely relativně za chvíli, ale už podle tvaru toho většího jsem si říkala, že tady něco nehraje. A opravdu... Kufr byl na cimpr campr. Rozdrbaný, potrhaný, bez koleček a se skoro odlomeným držátkem.... co mě však zděsilo nejvíc bylo, že díra sahala až do jeho útrob, tedy půlka oblečení je dále nenositelná....jsem si koupila i nový batoh do školy...asi tam budu teda chodit s igelitkou... Mimo jiné je napadrť moje príma šmoulová bunda z loňska a pár triček, co měly být dárkem... Fakt mě to hrozně mrzí, měla jsem úplně nakrajíčku. Takových peněz co skončilo někde na překládacím pásu. Proč už konečně nemůže štěstí i mě ukázat vlídnou tvář? Mě ta Amerika bude smolnou od první do poslední chvíle, nebo co... Takže teď ještě musím volat jak trotl za velký peníze do Ameriky do Delty, že mám zničené věci, účtenky buď nemůžu najít, nebo jsou v USA v šuplíku...no já se posmrkám. Dvojitě a do rukávu. Fakt už.

V čem budu chodit v Plzni, vážně nevim...Bundu nemám, nic nemám...se zabalim do deky... asi.

Každopádně teď jsem v Čechách a tady už by to tak smolné být nemělo. Co nemělo- NEBUDE!! Hned za branou zavazadlového prostoru už mě vyhlížela Kika a Veve, holky báječný, co mi dokonce upelky borůvkový dort s piškotem a šlehačkovým nápisem M7 (jako Méďa 7 měsíců...nejsem těhotná, to jsem v USA byla 7 měsíců:-)) Rozplakaly mě. Už těch emocí bylo moc. Bohužel nebylo tolik času, všechno bylo jak velká rychlá šmouha, až když jsem seděla v autě mi došlo, jak moc jsem je ošidila, kolik jsem jim měla říct, že jsem jim místo toho vykládala naprostý kraviny a vůbec....že si zasloužily mnohem víc, než jsem jim za tu chvilku stihla dát. Ještě že existují druhé šance!

Bratr s panem Liborem (můj mistr šofér:-) už nedočkavě stepovali, vyhlíželi (na jiném terminálu... ještě že máme v Praze jen dva:-)) a taky už se asi těšili domů, stejně jako já, fofrově jsem se rozloučila s holkama (už jsem psala, že obě nějak moc podezřele zkrásněly?;-) a domůůů. Cestou jsem právě nabrala všechny ty postřehy o listí a kopcích:-)

Vyhodili jsme bratra v Kynšperku, zalítla jsem se rychle obejmout s mamkou a malým bratrem a málem omdlela. Ten vysokánský, statný bratr je můj "malej"? Už vždycky ho tak budu nazývat, jenřže! On se tak ohromě změnil...skoro jako bych se dívala do cizí tváře. Byl to šok, ze kterého jsem se ještě nevzpamatovala. Jak je možné, že tak vyrostl, jak se mohl tak změnit? A co jsem to za sestru, že jsem si tohle nechala ujít?? Kdo dál mě překvapí? Další v pořadí asi bude krátkovlasý Martin:-)) Mamka vypadala stejně...ale musím si jí ještě prohlédnout důkladněji...a je nemocná, stejně jako taťka.

A konečně- Sokolov:-) Táta vypadal nevyspale, ale v očích se mu blýsklo cosi jako uklidnění, že mě vidí, že jsem celá, výjimečně nemám nic zlomeného a nad kufrem spráskl ruce a běžel pro foťák. Pak jsem mu uvařila čaj, a poslala spát:-) V půlce vybalování jsem s tím sekla, zjistila, že Alča je další z řady marodů a napsala Ondrovi, jestli NÁHODOU není v Habartově a jestli NÁHODOU nemá čas. Odpověď byla okamžitá a skvělá: "Do 40 minut jsem tam". Nemůže být lepší první den v Čechách než s lidmi, které mám ráda (škoda jen, že nejde všechny nacpat na jedno místo v jeden čas..:-( Překvapeníííííííí! Z auta se na mě vyřítila Petruška a už mě oba objímali! Ú-ž-a-s-n-é! Strávili jsme spolu celé odpoledne, střídavě se objímali a povídali si (jo, a nějakému učiteli z gymplu jsem málem vypíchla oko:-) a v závěru odpoledne jeli na spontánní výlet do Kynšperka (pro změnu:-)) hodit Péťu domů, navštívit Zou, Myšku (která tedy bohužel byla u babičky...fňuk) a Pindruši a já teda nevím, ale všechny slečny jsou naprosto nejvíc KRÁSNÉ... tady snad teče z kohoutů okrasňující voda:-))

Začalo to, až na letištní karambol, víc než dobře. Hlavně se po dlouhé době cítím hezky, uvolněná, svobodná, veselá....jo, tady jsem DOMA!!;-)

Nějak stagnuju...se mi zdá

2008-04-23T20:51:00.004+02:00

Chodím k sobě každý den, jako by to byl blog někoho cizího a já očekávala nový článek. Nejméně třikrát. Ale nikdy nic nenapíšu. Proč? Jsem nějak emocíprostá. Dneska to asi bude nejslabší článek...

Au-pair meeting v neděli byl asi jeden z nejzajímavějších a přitom další v řadě nudných setkáních o ničem. A to jsem psala naší LCC nápady k činnosti s holkama, jelikož na ty meetingy nikdo nejezdí. Nedivím se. Kdyby to pro mě nebyla šance vypadnout z baráku, asi bych to s nějakou hloupou výmluvou zazdila také. Překvapivě LCC vybrala jeden z mých návrhů, a to Gatorland (což nikdo nevěděl:-). Je to něco jako ZOO ale více specializovaná na aligátory, krokodýly, plameňáky, hady (víc tu na obrázku není), s nějakými atrakcemi, trochu míchnuté s botanickou zahradou. Mohlo to být fakt pěkné. Jenže zase jsem z těch celých 7-mi holek byla jediná, kdo by šel dovnitř. Ostatní slečny jen zíraly doblba, a po meetingu se sbalily a odjely. Že se jim ale vyplatilo táhnout se hodinu sem, podepsat se na papír a zase jet... Naše LCC nám šla v tomhle opravdu příkladem, protože sama zdrhla taky. Ona i náplň meetingu byla víc než zvláštní. Mělo to být o bezpečnosti při řízení kola, neřekla nám nic, rozdala papíry a ten kvíz, co tam byl, jsme ani neluštily samy, ale přečetla nám správné odpovědi. Zkrátka, o ničem... Ach jo....

Bella přijela pozdě s Lisou, slečnou z Estonska (někde se mi tu flákají na fotce z předchozího meetingu) a už od pohledu bylo vidět, že se slečny víc než sžily. Nedávno totiž spolu byly v New orku ve škole a navíc k sobě myjí asi deset minut chůze, což je pro ně ideální. O co víc se ony sžily, o to víc my se oddálily s Bellou, to není dobré... Na místě jsme zůstaly 4, ještě s Barborou (kupodivu si dneska nestěžovala, že to má do Lakelandu daleko, a strávila s námi odpoledne). Já měla času víc než fůru, bylo chvíli po jedné a Greg mi oznámil, že dřív jak v 6 pro mě rozhodně nepojede. Co s časem? Chvíli jsme plkaly o ničem, a pak se rozhodly jet do outlet mallu trochu se cournout, dát kafe a ták. Logicky na mě zbylo místo v barbořině autě (ach ne...proč? PROČ?). Věděla jsem, že zakufrujeme, že ta cesta bude pekelná, ona bude hysterická z toho, že se ztratila, že budeme blouit jako trotlové....Nespletla jsem se ani v nejmenším. Jdu si na živnostňák pro papíry na věstečký stánek:-)

Nejdřív jsme jely v autě za Lisou, ale na jedné křižovatce Barbora odbočila, zatímco holky kolem nás prosvištěly. Zastavily jsme na benzíně a začaly volat. Ježiš, to bylo něco. Málem jsme si vjely do vlasů.... Barbora začala panikařit, mě vytáčelo její panikaření a do toho jsem se snažila Lise vysvětlit, na které benzínce to vlastně jsme a že se musí vrátit, protože jsou blbě (podle Barbory). Naštěstí nás brzy našly. Teď se role obrátily, a Lisa jela za námi. Barbora totiž tvrdila, že ví cestu. Ok...jelo se, ale po deseti minutách po mě chtěla, ať holkám zavolám, že teď už cestu nezná. *vykuleně-naštvaný výraz*

Zkuste si telefonovat za jízdy, kdy se soustředíte na každou značku s Estonkou anglicky... Nějak jsme si nerozuměly, takže telefon koloval od jedné k druhé, pak mi začala volat i Bella... pan Chocholoušek by si na nás smlsnul, jen co je pravda. Dohodnuto, Lisa nás předjela, jedeme, jedeme, míjíme náš mall, zdá se, že jsme našly i odbočku k němu ale najednou- jedeme úplně jinam. Čert aby se vyznal v těch amerických silnicích.... Telefonát. Prý stojí před Burger Kingem...no jo, ale my pořád jely dál. Navíc ani jedna jsme nezaregistrovaly Burger King, natož odbočku k němu... A zase telefonní ústředny, po haldě dohadů a krčení rameny, kdy ani jedna nevěděla, co se nám vlastně snaží sdělit, nám oznámily, že jedou do Fashion Square Mallu, tedy mallu, který já jsem navrhovala ještě na parkovišti před Gatorlandem, ale všem se to zdálo daleko (to je totiž nejbližší mall ke mě domů a navíc je ve Winter parku, kde bydlí holky, takže by to Greg neměl pro mě daleko, a ony by to měly kousek domů...ale to se jim nezdálo...a najednou tam jedou....Holky bláznivý!). My s Barborou jsme uháněly dál, neznámo kam, a po půl hodině jsme zjistily, že jsme udělaly parádní oblouk kolem Orlanda a jsme téměř tam, odkud jsme vyrážely před hodinou. Nechtěla bych platit ten benzín;-)

Odpoledne sice bylo naústupu, ale nebylo mu ještě konec, takže se mi povedlo přemluvit Barboru, ať teda jedeme za těma holkama. přeci jen, Bellu měsíc neuvidím, a chtěla jsem vědět, jaké to bylo v New Yorku. Přišla řada na mě- jela jsem tudy dvakrát a tak jsem se ujala navigátorské role. Překvapila jsem i sebe samu, že se mi ve změti exitů, odboček a objížděk povedlo najít přímou cestu do Fashion Square Mallu, kde jsme se konečně sešly. Holky čekaly ve Starbucksu a vesele se bavily...po našem příchodu konverzace nějak ustala.... šlo se courat po krámech, budiž, ale stejně jsme se nesešly dohromady, bylo to pořád Bella+ Lisa, Barbora a já na druhé straně.... Neměla jsem z toho dobrý pocit.

Moc jsme toho nestihly, protože krámy v neděli zavírají v šest, Barbora tedy frčela domů a já s holkama na večeři do palačinkárny Ihop. Vlastně jsme skoro nemluvily, tedy alespoň ne všechny, ony řešily kde byly, jaké to bylo, kdy zase půjdou na snídani a já si tam málo připadala navíc... Po večeři jsme zajely koupit pár flašek pro Lisiny narozeniny (nový poznatek: mají tu levné víno), na chvíli sednout do parku a odtud Lisa jela domů sledovat Zoufalé manželky a já k Belle čekat na Grega... Zbytek už víte z minula.

Tenhle týden dobaluji poslední věci, i když od pondělka jsem s tím zas tak moc nehnula, nějak to nejde, nebo co. Navíc jsme si načerno půjčila váhu, a zjistila jsem, že větší kufr musím přebalit, má moc kil... Makám jako šroub a dělám slíbené věci navíc, což mi je sakra proti srsti, zvlášť když Greg položí na linku NAD koš (neohne se prostě...) odpadky, já je uklidím, a v další minutě mi tam položí další, já ho uklidím a za chvíli do dřezu hrnek...to jednomu už tečou nervy... Taky jsem vynesla všechny koše v celém domě, kompletně vytřídila dětem hračky, krabice s hračkami uspořádala, nalepila na ně samolepky, aby se líp dalo uklízet, nanosila celý nákup z auta, všechno sama uklidila.... Kolim kouzelných slovíček se mi za to dostalo vám ukáže jakýkoli bezruký.

Jo, a ještě se netěším. Vím, že je to za dva dny, ale netěším. Řeším zatím, jak se dostanu na letiště, a všechno kolem.... Ale tuším, že ta těšící nálada přijde v momentu, kdy se odlepím od země směr Evropa. To pak bude těch dlouhatánských, prosezených 11 hodin naprosto k nevydržení.

Klepou se mi ruce

2008-04-21T03:55:00.004+02:00

A chvěl by se mi i hlas, ale nemluvím...
Je po au-pair meetingu... ale o něm teď psát nebudu.
Cestou zpátky, Greg mě vyzvedl u Belly, jsem se rozhodla být zase jednou upřímná, a zeptat se, co teda bude s mým řidičákem, když v únoru mě donutili se šprtat celou knihu, zaplatit si za testy a pak najednou všechno stopli a na druhou část mě už nevzali? Co to jako má znamenat (to jsem si samozřejmě myslela). Aha, odpověď víc než alibistická- nemyslím si, že jsi dobrá řidička.... V překladu jasné: prostě ti auto nechceme půjčovat, kapišto?!
Ok, to byla první otázka. Druhá následovala doma, jelikož mám v sobě tolik taktu, abych se nevyptávala před Samanthou, která s námi jela v autě.
Ptala jsem se, jak je spokojen s mojí prací, s mojí náladou, kvůli které mě minule sjel jak malýho haranta.... A on?
NEJSEM SPOKOJENÝ!
Samozřejmě následoval dotaz, co bych tedy podle něj měla zlepšit (usmívám se jak blázen, děkuju za všechno pětkrát, každý večer trávím přesčas s Branodnem tím, že si s ním hraju a oni se cpou mezitím u večeře....) Tak bych ještě měla dělat?
Víc...hm, že uklízím jejich nádobí, že myju jejich nádobí, uklízím koupelnu kam chodí taky a jediný bordel v koši je právě od Gregových ubrousků, že vynáším odpadky a uklízím jejich popelnice....no doprdele (promiňte) co si myslí, lenoch líná? Celý víkend prospí a já dělám málo? Co má větší cenu, než šťastné děti, které mi denodenně říkají, jak moc mě milují, a když zmizím na odpoledne po návratu mě dobře půl hodiny objímají? Je tohle málo směrodatné? Co je lepším měřítkem? Počet Gregových umytých hrnků??

Řeknu vám, co udělám. Budu potvora. Budu, protože si jednou zasloužím něco pro sebe. Už mě nebaví, jak ohýbám denodenně hřbet. Tihle "nadlidé" nebudou nikdy spokojeni. Nechci být hadr na podlahu a vláčet sebou už déle nenechám. Mimochodem, cestou na au-pair meeting mi řekl: Mluvila s tebou Betty? -ne- Já tě nehodím v ten pátek na letiště. -cože?- Nehodí se mi to. A Betty taky ne. Zamluv si taxíka. -tak dobře....-

Zítřkem počínaje začínám být nejusměvavější, nejochotnější, nejbáječnější, nejaktivnější au-pair všech dob (ne že bych teď nebyla, ale odteď budu super extra moc). Pak jedu domů. Po návratu budu v ochotničení pokračovat. Proč? Zasloužím, sakra si zasloužím jet na Bahamy. A hned co se vrátíme žádám o novou host rodinu. Co "nejhoršího" se může stát? Pojedu domů, pojedu na tábor a budu mezi svými. Co lepšího se může stát? Strávím tu další báječné dva měsíce. A dva měsíce jsou hodně. Sbohem a šáteček. Tohle už nemá cenu... A vy víte za ten rok tady dobře, že jen tak něco nevzdávám....

Budu potřebovat nalít optimismem, podporou, láskou...vším hezkým, co budete mít po ruce... nebo už opravdu nevím:-(

Dala jsem si načas, že?

2008-04-19T02:27:00.005+02:00

Sama se přiznám, že jsem se k sobě chodila dívat každý den, a každý den stránku opět zavírala.
Čím víc se to blíží, tím víc myšlenek se honí mojí hlavou.
Stejně jako den za dnem páchám větší a větší bordel na zemi mého pokoje, kdy všechno skládám do úhlednách hromádek a krabiček, abych na sklonku dne zjistila, že do kufru ty krabičky prostě nenapasuju, a tak putuje všechno zase ven a dovnitř a ven....
V mezičase si samozřejmě vzpomenu že něco zprostřed kufru si chci prohlédnout... jsem to ale...;-)
Po pěti dnech balení mi jeden kufr přetéká, na dně druhého se válí halda letáků a jaká je vlastně barva koberce mi matně připomene, když odhrábnu haldu věcí...což mi prozměnu znemožní přístup k židli....musím se do toho vážně pustit :-))

Také se začínají kupit dotazy a dohady ohledně mého příjezdu a přejezdů, které teda budou stát za to... Po sedmi měsících sezení na zadku konečně nějaká akčnost:-)

26.4. 2008 Přílet na letiště Ruzyně v 11:00 dopoledne (píšou na papírech k letence). Vyzvedává mě taťka a můj skoro osobní řidič pan Libor, kterému tímto velmi děkuji...on to teda asi stěží bude tohle číst, ale náhoda je blbec, že:-) Také děkuji Petružce a Ondráškovi za odvozové nabídky, nesmírně si jich vážím:-)

Zbytek soboty a neděli trávím v Sokolově, co se bude dít asi bude z velké části spontánní záležitost. Má někdo čas?:-))

V pondělí dopoledne jedu do Kynšperka, kde je druhá část mého srdce...jsem na bratry zvědavá, hlavně teda na "malýho" který, už když jsem odjížděla, byl o hlavu větší než já:-) Pokud všechno klapne, měla bych mít návštevu, Pindruše povídala něco o tom, že z vlaku poletí hned za mnou a Ouško má slíbený přespání;-)

V úterý kolem 17-té hodiny razíme směr Plzeň, kde se koná Klíč. Tam se těším moc, protože se sejdeme skoro všichni- kdo nebude na Klíči, ten v Plzni bydlí, studuje, nebo se Plzní mihne, třeba jako Kika:-)) Obdržela jsem funkci servistým pro zahraniční návštěvy, takže prý budu šprechtit anglicky i u nás... to bude ostudy ranec:-) Klíč trvá až do neděle, a vůbec netuším, jaké to bude, ale věřím jen v samé hezké, pozitivní věci....

Můj nejčerstvější nápad je v neděli odpoledne udělat něco jako doklíčnou (něco jako je dotočná, dožínky a další:-) a jít někam posedět, popovídat... myslela jsem já, Myška, Peťula, Zou, mohli by se připojit i "neklíčníci" jako Ondrášek, Digi, co třeba i Okoun s Beruškou a další a další!? Vlastně dle hesla: Bude nás víc...kdokoli! Jen to musíme nějak vymyslet.... Ještě jsem to nikomu neřekla, je to aktuální nápad, takže očekávám zamítavé reakce, ťukání na čelíčko anebo souhlasné poťukání na klávesnici;-)
No a neděli večer asi strávím na Ondrově haciendě, slíbila jsem ho navštívit v tom jejich mládeneckém doupěti a sliby se mají co? Plnit přeci...

V pondělí ráno bych měla posnídat nejmíň deset tabulek čokolády na obalení nervů, neboť mě čeká výstup na nejnepřívětivější horu s názvem Studijní ZČU, abych vyzjistila, jak to bude probíhat v dalším studijním roce, já tedy doufám, že nějaká úřednice udělala někde chybu a já skončím sice s indexem, ale na pracáku.... Ne kdepak.... tak lehce se nedám:-)

A pak den a noc s mými holčinami z vejšky, snad se sejdeme všechny a ještě někdo navíc...:-)
V úterý už asi budu muset domů, ale kdo z těch, co se budou motat kolem Plzně mě ještě nepotkali, bude možnost dneska:-) Zatím nemám konkrétní plán, někdo mi ho může vytvořit;-) Cože? Plha se hlásí??:-D ¨
V "nejhorším" bych odjela domů až ve středu, kdyby ten plán byl jóó hodně zajímavý:-)

Domů myslím domů v Kynšperku, čas loučení.... ve čtvrtek přejezd zpátky do Sokolova (na tyhle dny také nemám konkrétní setkávací plány, ale je spousta lidí, které bych chtěla vidět: Alča a Alča, Flaky, Hetzina...;-). A taky s prďolama ze střední se momentálně dohadujeme na srazu....trochu jsme se zase zasekli, ale vypadá to na čtvrtek večer....no, uvidíme.

V sobotu směr Praha....konečná. Poslední večer trávím s Kijáčkem;-) A v neděli v 7:15 už zase letím do toho podivínova za oceán. Cesta lehce krkolomná, přes Düsseldorf, Atlantu konečně do Orlanda, kde bych měla být v 17:00 odpoledne... A nechce se mi:-(

Takže to byl hrubý odhad toho, co se bude dít....jak znám pana Života, zamíchá mi s tím dokonale, takže ve výsledku to moc směrodatné nebude. Nechám se překvapit....co jiného mi také zbývá.
Jestli jsem něco popletla, zapomněla nebo vynechala, ozvěte se!:-)

Such a lucky day

2008-04-14T23:50:00.003+02:00

Štěstí se mi vrací! Jupíjou!
Při cestě do školy si tak v klídku jedeme, kochám se okolím (ono to ani jinak nejde, bo zatímco já šlápnu jednou, Samantha musí pětkrát a tak pro mě slovo "jedu" znamená spíš takovou kolochůzi:-)) a nejdnou, co to nevidí oko mé hnědavé, v trávě se tam fláká DOLAR! Panejo! Takových peněz:-) Můžu se jít do krámu rozšoupnout:-))
Ale tím ještě štěstěna nekončila...cestou zpátky jsem místo chodníku zahla na silnici, vlastně ani nevím proč a těsně před zatáčkou do našeho sousedství vidím na zemi podezřelou součástku. Jasná věc- půlka stojánku, co se v pátek někde ztratila! Zjistila jsem v pátek totiž, že chybí kus stojánku na kolo, ale nebyl čas ho jít hledat, musela jsem se postarat o Samanthu, a vlastně jsem ani nevěděla, kdy bych měla začít... A já ho najdu v pondělí ráno.
A do třetice, s tím se rozhodně musím podělit, krásně jsem se zasmála Eliščině ďábelskému smíchu...to je něco parádního:-))

Není on dneska príma den?